U nás sa veľké osobnosti prezentujú málo. Keď sa zo zabudnutia vynorila znovu osobnosť jedinečného Petra Weigla naposledy, dostal Cenu Tháliu (2016). Dnes sa vynorila znovu. Pretože majster umrel.
Veľký režisér, oceňovaný viac v zahraničí než doma, mi vtedy po ocenení povedal: (cena Thálie)„Je potvrzením, že přeci jen existuje jakási paměť a že ten čas nepostupuje tak rychle, aby všechno smetl.“ Tvárou v tvár neúprosnej smrti sa dnes môže zdať, že čas predsa len vykonal svoje dielo a zmietol všetko. Zostáva tu však mimoriadne majstrovo dielo, ktoré nám daroval a v mojom archíve náš spoločný rozhovor, o ktorý sa chcem podeliť.
Z divadelnej tvorby je to hlavne Weiglova kultová vizionárska inscenácia Prokofievovho baletu Romeo a Júlie v pražskom Národnom divadle. V televízii sa často spomína činoherná inscenácia Otomara Krejču o desaťročie mladšia, Weiglov balet sa ale sa stal rovnakou udalosťou, ktorá na desaťročia zmenila pohľad na baletnú inscenáciu ako celok. Od premiéry v roku 1971 sa hrala do roku 1990 dvestodvadsaťšesťkrát. Majster začína zvoľna: „Musím tady říci něco zcela obecného.
Zázrak umění, co to vůbec je, co to bylo, nejde vysvětlit ani přiblížit. A je i pochopitelné, že je to vše, slovně a rozumově nepojmenovatelné. Musí to tak být, protože to patří do hájemství lidské nadstavby, něčeho, co působí v rovině citu. Sdělitelné je pouze to, že k dobrému výsledku musí existovat konstelace, při níž se všechno sejde ve výjimečné kvalitě.Ve tvůrcích musí existovat schopnost empatie, která otevře vstup do mimořádnosti emocionality a estetiky každého díla.
Největší význam při studiu Prokofjevova baletu Romeo a Julie, měla vzájemná důvěra mezi Miroslavem Kůrou a mnou, důvěra v to, že oba cítíme podobně. Přesvědčení, že se oba pohybujeme ve vnitřních pocitech hrdinů, dalo sílu našemu tandemu i velkému nadšení, které se pak přeneslo na všechny, kdo se na inscenaci podíleli.“ – Napadá ma; „Nedívali sa na Vás doma cez prsty? Predsa len režisér v balete, to musel byť v tom čase pre mnohých šok. Aj dnes by bol, keby tanečníkom, ktorí väčšinou vnímajú príbeh cez pohyb, režisér odkrýval psychologické finesy a podtexty.“ – „S osobnostmi jsem neměl nikdy problém, ale s lidskou malostí ano, naštěstí jsem se s ní nesetkával příliš. Zájem ze zahraničí mi poskytl únik. I náš baletní Romeo měl v Praze své malé nepřátele, ale jeho úspěch byl tak veliký, že se malost odmlčela. Takřka dvacetiletý úspěch, vyprodaná představení a ztichlé divadlo zasažené emocí, byly odměnou. Balet Romeo a Julie natočený na film, dostal hlavní cenu světového televizního festivalu Prix d´ Italia a tak se dostal i na obrazovky v cizích zemích.“ – spomína Petr Weigl.
„Tři z baletů, které jsem inscenoval, převzala zahraniční divadla. Věc ne – úplně obvyklá. Ze dvou takových představení vznikl film. A pokud jde ještě o divadlo, měl jsem to štěstí, že jednu mojí operní premiéru přenášela živě německá televize do takřka celého světa – i k nám – a vzniklo tak také komerční DVD, (Straussova Salome s dirigentem Sinopolim).“ – pokračuje Petr Weigl. „Byl jsem prvním dramaturgem baletu ND a myslím, že jsem svou prací také dal vzniknout povědomí, že by baletu posloužila režie. I když to bylo, bohužel, špatně pochopeno, a choreografové si začali rázem psát, že jsou i režiséry, protože se domnívali, že režie je jen organizací postav na jevišti a nikoli, že režie znamená přesvědčivě sdělit dramatický děj, tedy něco, co je zcela speciální disciplínou a musí k ní být jiné vybavení.“ Hneď na počiatku svojej kariéry sa režisér stretol s osobnosťou tanečníka a choreografa Miroslava Kůru. Od filmu Epizoda zo života umělcova na Berliozovu Fantastickú symfóniu.– „Patřil k tomu nejlepšímu, co jsem v baletní tvorbě viděl, osobně potkal nebo s kým jsem i pracoval. Byli tanečníci s větším výkonem, dokonalejší postavou, s vycizelovanější klasickou formou, nepoznal jsem však nikoho, kdo by měl tak přesvědčivou dramatickou výpověď jako on, nikoho, kdo by byl tak dokonalý v estetickém cítění a nikoho, o kom by se dalo říci, že je více než tanečníkem, že je umělcem. Měl neobyčejný smysl pro obsáhnutí prostoru, pro obsahovou výpověď´. Pokud mezi nás, v práci, nikdo nevstoupil, uměli jsme spolu vždy přinést úspěch.“ – zakončuje režisér spomienku.
Ale pre Petra Weigla, ako sám hovorí, bol dominantný film. „Přesto všechno však balet ani divadlo, nebyly mým středobodem. Stal se jím a byl jím film. Balet však byl tím prvním, co mi otevřelo svět umění. Co mne ohromilo a překvapilo, když jsem jako dítě viděl první takové představení v Národním divadle v Praze. V kontrastu se zažívanou realitou válečné perzekuce a ztráty životů blízkých, se mi celoživotně nabídla alternativa, záchytný bod – kouzlo hudby a iluze možného krásného a harmonického světa, ve kterém může vše dobře skončit.
Zásluhu na tomto okouzlení z prvního viděného představení, které mělo význam pro otevření ostatní mé práce v budoucnu, bylo jistě mimořádné umění choreografa Saši Machova, ale také neobyčejná a podmaňující jevištní magie tanečníka Miroslava Kůry, který byl nepřekonatelnou hvězdou českého tanečního umění. Byl to impulz a osudové nasměrování.“ – spomína režisér na osobnosti a cestu k baletu. Film však režiséra od tanca a baletu neodlúčil. Aj v jeho rozprávkach, filmoch má tanečná zložka dôležitú dramaturgickú rolu, vedľa samozrejme filmov tanečných ako Pas de quatre, Olovená noc, Achilles. „Natáčení filmů mne však od baletu neodloučilo, natáčel jsem i filmy taneční, stýkal se s významnými choreografy, tanečníky i tanečními pedagogy.“ A znovu sa vraciame k baletu.
Napríklad jeden z raných filmov režiséra a samozrejme scenáristu Pas de quatre bol tiež mimoriadnym počinom, nielen vďaka začiatku spolupráce Weigla s básnikom jazyka Josefom Topolom. „Toto nové televizní Labutí jezero je skutečnou senzací“, – píše Stuttgarter Zeitung. – „Weiglova pohyblivá kamera nedovolí ani vteřinu monotónnosti, jeho černobílá dramaturgie je výrazem proti sobě stojících hodnot, jejichž dramaturgické napětí nedokázala žádná divadelní inscenace tak vypointovat jako tento tak krásný film“. Časopis Dance magazine z New Yorku doplňuje: „Je to film pro potešení. Je tou nejryzejší a nejcitlivější televizní adaptací klasického baletu“.– „Úsporně, disciplinovaně pracuje se základným dějem, aby opět dospěl k modelové situaci. Kladenou otázkou je tentokrát vztah člověka k člověku. „Já“ zde hledá své znovuověření, sebepotvrzení vstupem do vztahu k druhému „já“. Otevřené drama již přináší základní příběh. Ale Weigl se znovu vyhýbá spoluhře ostatního světa v podobě dekorací, rekvizit, zařazujících kostýmů; vzdává se i pojmenování postav. Chce nalézt problém v jeho nahotě. „Já“ v Pas de quatre se probírá na svět do bíla. Proti bílému tanečníkovi se staví týž, on sám, černý. Po obou stranách, zády, je černá a bilá- táž- žena. Je to vyzývavé rozestavení. Cosi je již rozvrženo, a přece existuje volba! Svoboda osudu. Tu prověří příběh, vlastně známý příběh. Topolův básnický text zesiluje citlivost situace. Faustovský čtyřúhelník ego a alter ego se rozehrává. Jsou to dva muži a dvě ženy, černí a bílí. Jsou to dva v lásce, dva ve vztahu. Táž milující slibující tvář je i tváří zrady. Protože „já“ i „ne- já“ sídlíme v témže nitru, protože v nás je černá i bílá“.
Paese Sera o Apollon Musagétes píše: „ …je prost jakéhokoliv estetického sebeuspokojování, je skladebný a jasný, představuje mistrovské dílo filmového přístupu. Zázračná rovnováha obrazu působí, že tento snad nejkrásnější Balanchinův balet je ještě průzračnější, jak v struktuře, tak ve významech uchopení neoklasického světa“.
Nemožno zabudnúť v oblasti tanečného slohu a dejín na filmovú adaptáciu Utrpenia svätého Šebastiána na Debussyho hudbu a text Gabriela d´Annunzia, ktoré Debussy skomponoval pre veľkolepú heroínu Idu Rubinsteinovú. Režisérove obrazy a alegórie akoby dávali ožiť výtvarným obrazom, ktoré sú rozpohybované. Petr Weigl v roku 1984, kedy snímok vznikol, ide ešte ďalej. Tvorca z neslobodnej, rovno možno povedať okupovanej krajiny, pozrite koľko rokov dopredu predpovedá svojím filmovým obrazom nepokojný svet demonštrácií a zrútenia totalitných systémov a zničenie okov. Tento motív reťazí – teda neslobody, je možno celým zjednocujúcim symbolom filmu. Demonštrácia za slobodu, za slobodu, ktorá sa spája so svedomím a v určitej miere s kresťanským odkazom dejín Európy cez morálku a dobro. Postava súčasného Šebastiána, elitného športovca lukostrelca, ktorý na štadióne cvičí a je vnútorne spútaný okovami svojej výchovy, doby, spoločenstva. Mladík, ktorý intuitívne túži, možno v duchu slov svätca a filozofa Augustína – „Nespokojné je moje srdce, kým nespočinie v tebe, Bože“. Kľúčová scéna zázraku, kedy Šebastián tancuje na žeravom uhlí a cíti akoby tancoval na lupeňoch ľalií, či scéna orgií, nerušivo užívajú sugestívnu pohybovú formu. Fascinujúci výkon podáva americký herec Michael Biehn ako Šebastián. V jednej z rolí drámy sa objaví aj Franco Citti, obľúbený Pasoliniho interpret. Ďalším potvrdením kvalít režiséra v svetovom meradle bolo jeho angažovanie k natočeniu portrétu slávneho tanečníka Paola Bortoluzziho, ktorému vtisol osobitý rozmer, či film Okamžik vzpomínky, kde v slávnych choreografiách ako Faunovo odpoludnie, Duch ruže či Petruška excelujú Bortoluzzi a legendárna talianska primabalerína Carla Fracci vo vycibrenom estetickom citáte epochy Baletu Russes a rolí Václava Nižinského. Nie sú to jediné hviezdy, ďalej možno spomenúť francúzsku primabalerínu Noëllu Pontois či hviezdu Kráľovského dánskeho baletu a Berlínskeho baletu Evu Evdokimovu, mníchovskú legendu Constanze Vernon. Mnohým českým umelcom za železnou oponou priniesol vďaka filmu pozornosť v zahraničí: Vlastimil Harapes, Marta Drottnerová či Miroslav Kůra. Ako melancholická labutia pieseň tvorcu vyznieva Dáma s kaméliami v Národnom divadle (1991) s mladými tanečníkmi, ktorí za pár sezón dobyjú najslávnejšie baletné javiská sveta: Daria Klimentová a Stanislav Fečo. Odvaha zveriť ústredný pár mladým tanečníkom, ktorí do súboru vtedy nastúpili, sa zúročila ich mimoriadnym talentom a schopnosťou načúvať režisérovi. Klimentová po krátkom intermezze v Johannesburgu sa stane členom English National Ballet. Stanislav Fečo bude viac a viac cestovať do Ruska, kde sa stane partnerom slávnych balerín, s ktorými bude vystupovať po celom svete na najzvučnejších scénach. Režisér Weigl včas vycítil ich potenciál a nebál sa zveriť im vedľa starších kolegýň hlavné úlohy. Stanislav Fečo na režiséra svojho Armanda a neskôr Romea nezabudol, vždy s úctou na neho spomína: „Setkání a práce s Petrem Weiglem mne ovlivnilo na celý život a byl to právě on, kdo mě později do Národního divadla vrátil.“ Okrem spomenutého Balanchina sa stretol pracovne Petr Weigl s choreografmi ako boli Maurice Béjart či Heinz Spőrli.
A ako na túto dobu spomína samotný tvorca? – „Mohl jsem zažít, tehdejší slavný leningradský choreografický institut, seznámit se s balerínou Natálií Makarovovou, Vladimirem Vasiljeven, Grigorovičem, Bregvadzem, Bejártem, natáčel jsem s mladinkým Kyliánem, slavným Bortoluzzim, Fracciovou a mnoha jinými.“ A dodáva dôležitú myšlienku: „Pohyb tance mi pomohl více objevit medium pohybu obecně, jeho význam ve specifice filmu, jeho nosnost i sugesci jeho výpovědi.“
Málokto ovplyvnil baletný život v Česku tak silno ako on. A len málokto je taký skromný a pokorný, že nevykrikuje svoje zásluhy do sveta, ale to necháva na tých, ktorí sú schopní nedávnu históriu sami odkryť a rozkryť. Ako sám spomenul: „přeci jen existuje jakási paměť a že ten čas nepostupuje tak rychle, aby všechno smetl.“
Stihol aj mladú generáciu českých tanečníkov, ktorí dobyli svet už po revolúcii Daria Klimentová a Stanislav Fečo. Bol som veľmi vďačný pánovi Weiglovi, že zaspomínal na mimoriadny zjav na českej baletnej scéne na Lubomíra Kafku. Náhla smrť v tridsiatich troch rokoch ho vlastne aj historicky stratila. Už ako absolvent pražského konzervatória priniesol nebývalé ocenenia z medzinárodných baletných súťaží; prvé miesto z Varny. Od roku 1984 do svojej náhlej smrti bol prvým sólistom Berlínskej štátnej opery. Práve Weigl zachránil osobnosť Kafku vďaka filmovému pásu. Lubomír Kafka sa stal tvárou v tej geniálnej inscenácii Die Nacht aus Blei (Noc z ocele). Fyzicky krásny, dokonalý človek, technicky disponovaný, charizmatický, expresívny. „Ano patřil k těm mimořádným, kteří se v našem tanečním umění narodili. Skvělá leningradská škola, dokonalá muzikalita, sebekritická náročnost, skromnost a mimořádné nohy, jak tvarováním, tak výkonem. Smysl pro dokonalou formu. Jakási, až „ Nižinského“ dětskost, uzavřenost a zvolená osamělost. Teprve velká scéna Berlína uměla všechny tyto kvality úplně ocenit, ale také potřebovat. Umění je věcí exkluzívní a Luboš Kafka měl tuto exkluzivitu.“ – „Absolútne umelecké dielo“, tak označil kritik z Frankfurter Rundschau Olovenú noc, jedinečné dielo. Dávno pred Pierrom et Gillesom, postmodernou jasne označenou divadelnými vedcami, La Chapellom, Derekom Jarmanom či Petrom Greenawayom, Weigl a Milan Čorba vytvorili magický svet obrazov, ktoré predbehli dobu tak, ako diela umelcov, ktorým sa korí svet v galériách či knižniciach. Film získal v USA cenu finalistu EMMY Award. „Kameramanem, některých mých filmů, jako Olověné noci, byl Jaroslav Kučera, právem uznávaný za nejlepšího českého kameramana. Měl velkou zásluhu na Olověné noci a bylo by správné, ho, jako jméno, v té souvislosti zmínit.“ – poprosí pán režisér o zmienku. K Olovenej noci ma pre pána režiséra napadá práve aj ďalšia otázka súvisiaca s výtvarnou poetikou. – „Napadlo vás niekedy, že ste vlastne Olovenou nocou prorokoval budúcnosť výtvarného umenia s Milanom Čorbom? Tie transkripcie obrazov, premeny, akási moderná ikonografia, symbolika… nie je vám dnes divne keď vidíte, že to teraz robia La Chapelle, Pierre et Gilles, Helnwein…. – „Ne. Olověná noc byla výtvarně inspirována evropským surrealismem a pozdějším americkým a anglickým super humanismem. V době, kdy jsem film točil, to ještě nebylo tak známé a nebylo to ani módou. Tam jsem našel výtvarný klíč k tomu bezútěšnému dramatu.“
Zahraničná kritika označovala Petra Weigla ako Viscontiho televíznej obrazovky. – „Poznáním jeho filmů se o něm dozvíte to nejlepší. U každého umělce je vždycky tím nejhodnotnějším, vnitřní touha po dosažení reflexe, kterou diktuje talent.“ – hovorí Petr Weigl.
Ku hodnoteniu súčasného umenia či jeho vývoja sme sa nedostali. Petr Weigl skromne poprosil slovami: „nehledejte v tvůrci kritika nebo zasvěcenou fanynku umění a jeho sledování, nebývá to tak.“ A ďalej svoj postoj vysvetľuje: „Když jste v úloze toho, toho, kdo věci má vytvářet, pak se bráníte tomu být konzumentem. Špatné nebo průměrné dílo – a těch je vždy více – Vás sráží, bere Vám sílu a křídla fantazie. Nemůžete si to dovolit. Natočil jsem více než čtyřicet filmových titulů, dělal i občas divadlo. Na každém titulu jsem pracoval rok až dva a o některých přemýšlel roky a to vše od rána do noci. Představte si, kolik času Vám pak zbylo na to, abyste byl divákem. To nejdůležitější ze vzdělání a jakési přípravy, to – abyste se naučil metodu jak být inspirovaný, musíte absolvovat do pětadvaceti let a pak již musíte pracovat.“ I keď však nie je Petr Weigl konkrétny, jeho slová pozorne čítajúcim dávajú viac než nejaké konkrétne údaje. – „Zažil jsem však pochopitelně mnoho vynikajícího umění, ve všech oborech, nechtějte je jmenovat, byl by to dlouhý seznam. Patří do toho slavné filmy, koncerty velkých orchestrů a dirigentů, divadlo, operní, činoherní i baletní, světové galerie atd., ale nic z toho nesouvisí a nedá se aplikovat na současnou reflexi, na to „Ted’ a tady“. Celá současnost je někde jinde, řekl bych, že je nemůzická a nekontinuální a velkých talentů, proti době nedávno minulé, je ve všech oborech velmi málo.“ Touto stručnou reflexiou túto tému opúšťame. Je však veľmi trefná. Petr Weigl, ako celú dobu nášho rozhovoru, zdvorilo poprosí s akousi vnútornou obozretnosťou a múdrosťou: „Šíře věcí, na které Jste se ptal, je příliš velká. Musel bych psát román a na to nejsem zase dost zajímavý, ani připravený. Musíme být realističtí. Svět jde dál, a jestli dobře či špatně, neovlivníme.“ –
Niekde som čítal ako Petra Weigla prirovnávajú k Zeffirellimu, Ponellovi, ale s tým nemôžem súhlasiť, pretože oni si vytvorili jediný svoj autentický štýl, ktorému dotyčné dielo podriadili a v tejto poetike ho inscenovali. Možno niekedy aj určitým spôsobom umeleckej licencie znásilnili. Či iba ilustrovali na povrchu. Petr Weigl naopak začal ako experimentátor, napríklad Pas de quatre, filmové opery majú podľa charakteru hudby vždy inú špecifickú náladu, hudobné filmy bez slov sa blížia ikonickým svetovým filmom, Olovená noc je vizuálne majstrovstvo obrazov… . Napríklad Romeo a Júlia na dedine sú až mysticky melancholické obrazy s industriálnou impresiou, kde celkom inak vyznieva dráma mladých milencov. A záverečný akt smrti má skôr už eschatologický a symbolistický význam, než „obyčajná smrť“ vo vnímaní divadelnej teatrálnosti. Naopak Radúz a Mahulena je viac ako rozprávka, podobenstvo platné pre akúkoľvek dobu a napriek silnej vizuálnosti koncentrované na drámu. Maria Stuartovna v kostýmoch, ktoré vyzerajú pravdivo a prevyšujú dnešné hollywoodske produkcie označované ako kostýmové drámy, práve úchvatnou senzitívnosťou hercov a silou psychologickej kresby v asketických interiéroch dodávajú oslnivé vyznenie Donizettiho hudbe. V rozprávkovom sujete Pávie pierko príroda, motív putovania za nezmyselnou úlohou a monológy postáv robia z rozprávky až shakespearovskú drámu. Každý váš film režiséra je iný. A prečo sa po Šostakovičovej Kataríne Izmajlovovej režisér odmlčal? Zmenila sa v roku 1992 už tak doba, že zmizol záujem o jeho prácu? Hodnoty sa začali meniť? Na počiatku novej epochy deväťdesiatych rokov prišla už spomenutá Dáma s kaméliami a potom už len Romeo a Júlia (1997)…akási spomienka na onú kultovú inscenáciu… „Ta práce, děláte-li ji z vnitřní potřeby, vede ke ztotožnění s předlohou – hudbou, a je tak emocionálně velmi vyčerpávající. Za to, že se pohybujete v umění, ve společnosti velkých talentů, elitních producentů, kteří nehledí jen na výdělek, za to že vstupujete do vypjatých příběhů, které jsou esencované, platíte také vlastní daň. Vy žijete jinak než je běžný občanský život, vy tisíckrát milujete, ale také tisíckrát umíráte a za to, se časem platí vysoká cena. Pokud se práce nestane řemeslem, tak najednou pochopíte, že musíte umět skončit. A udělat to v čase, kdy ještě jste žádaný. Znovu pak vstoupit do běžného života, zažít ten nevzrušený den běžných nároků a odpovědností, který je zase jiným životním poznáním.“ – rozpráva režisér. – „Měl jsem v mé práci velké štěstí. Nemusel jsem pro realizaci svých snů shánět peníze. Moje filmy byly již dopředu prodané, pracoval jsem na předlohách velkého umění s velkými interprety – opery, tance, herectví, s velkými dirigenty. Dostal jsem potřebná ocenění, dobré kritiky a nebyl závislý na malosti lidí, kteří chtějí, abyste uplácel a byl devótní. Mohl jsem si uchovat individualitu a nebyl vystaven ztrátě charakteru. Ustát život sám před sebou.
Měl jsem štěstí, že jsem se pohyboval mezi osobnostmi a kolbištěm mi byl širší svět a jsem za to vděčný, protože vím, co může být rubem této mince.“ Šťastný cit pre výber interpretov a spolupracovníkov, z ktorých sa všetci môžu pýšiť titulmi hviezd československého a aj medzinárodného statusu, umožnil Weiglovi docieliť mimoriadne sýty a zároveň subtílny filmový tvar, okom kamery zameraný na tvár herca, gesto, či symbolický detail. Patrí mu veľká vďaka, že na filmovom páse zvečnil mimoriadne umelecké osobnosti a uchoval tak ich majstrovstvo pre budúcnosť, keď divák dostane chuť ju odkrývať. Vedľa hlavných rolí sa aj v malých rolách objavili legendárne mená. Špeciálne miesto vo filmografii zaberá Magda Vášáryová. Nechýba jej sestra Emília Vášáryová, Jan Tříska, Božidara Turzonovová, Juraj Kukura, Karel Hőger, Milan Knažko, Dana Medřická, Vlasta Fabiánová, Jaroslava Adamová, Mária Prechovská a ďalší a ďalší. Akú nádhernú rolu zveril mladej Dane Morávkovej, Michalovi Dlouhému? Aký potenciál z nich vykresal. Je vôbec obdivuhodné, že sa do termínov natáčania podarilo vtesnať týchto hercov, tanečníkov v dobe, kedy sa denne hralo v divadle a žil sa iný než náš „inak“ hektický život. A na rozdiel od bežnej televíznej dramaturgie, ich režisér Weigl videl v mimoriadnych, priam kontrastných rolách oproti dobovým komédiám a žánrovým filmom, a tak zachytil ich majstrostvo a univerzálny talent.
Čo ma ale veľmi zaujíma. – „Aký je vlastne právny status autorských práv vašich koprodukčných nahrávok? Kto ich spravuje, Unitel? Nemecko tiež prešlo znovu zjednotením a mnohými zmenami, čo sa isto dotklo pôvodných vlastníkov práv ako TV 2000, WDR Kőln. Má český divák šancu vidieť tieto mimoriadne filmy?
„Většina mých filmů je pro naši televisi dosažitelná, a pokud se neobjevují, je to vůle, vkus a rozhodnutí programových pracovníků televizních stanic. Čas, v němž jsem přinesl Československé televizi významné ceny, už upadl v zapomnění a s ním, i ti, kteří mou práci preferovali. Moje filmy nepotřebovaly bohatou reklamu a publicitu distribučních filmů, byly už dopředu koupené a tak jsem i já zůstal tak trochu mimo svět celebrit a zájmu. Přesto, se ale stávají výjimky.
Nemohu říci, že by se mne tato skutečnost příliš dotýkala, pro mne bylo zážitkem tu práci vykonávat.
Mnoho mých filmů je však na mezinárodním komerčním DVD trhu v Evropě i USA – Romeo a Julie na venkově, Evžen Oněgin, Maria Stuart, Lady Macbeth z Mcenského Újezdu, L´amore e destino, The Turn of the Screw (Pod koly osudu), Zimní cesta, Werther, Rusalka, Salome. To vše se slavnými orchestry, dirigenty – Mackerasem, Davisem, Soltim, Sinopolim, Rostropovičem, Peškem, pěvci jako Sutherland, Pavarotti, Donath, Tourangeou, Ghiaurov, Fassbaender, Dvorský, Beňačková, Gedda, Višněvská, Estés, Malfitano, Hampson, atd.“
A čo na záver? Budúcnosť? Ako vidí slávny režisér, citlivý umelec, z okna svojho domu rýchlo sa premieňajúcu Prahu ako odraz možno celého národa? – „Praha a celá naše země… vidím je po celý čas stejně, nezávisle na politice, dějinách, nezávisle na tom, co se mně samotnému děje. Vybral jsem si z našich dějin, výsledků umění a některých lidí, to nejlepší a vytvořil si tak v sobě oporu vlastního vlastenectví, které nemůže lokální událost, ani okamžitý pokleslý stav nějakého představitele, ponížit. Naše země je nejkrásnější a Praha už vůbec. To město má tajemství, krásu a je vizuální galerií věků. Má lidskou dimenzi a působí jako interiér. Mohl jsem to všechno, většinu svého života, vidět z vlastních oken, nadosah. Byla to jedna z mých inspirací.“ – toľko k súčasnosti slávny český umelec.
„Visconti televíznej obrazovky“, Petr Weigl, nikdy nezabudol na akýsi podprahový rozmer svojich výpovedí v klasických príbehoch, ktoré dojímajú svet. „ Umění svým vlivem na citovost a citlivost člověka rozšiřuje jeho vnímavost. Větší vnímavost člověka vede k objektivnější schopnosti posuzovat pravdu.“ – hovorí režisér a akoby tým doplňoval a rozširoval formuláciu slávneho výroku Andreja Tarkovského – „Krása je symbolom pravdy“. Rodina Petra Weigla je kruto poznamenaná dejinami 20. storočia. Mal len štyri roky, keď nacisti zabili jeho otecka, ktorý odišiel do práce a už sa nikdy nevrátil. Zostal so sestrou a maminkou sám v hroznej dobre, ktorá keď skončila, prišla zase nová ďalšia doba, ktorá rovnako nepriala. Všetkým odporúčam z knihy Aleny Bechtoldovej Svět Petra Weigla prečítať si rodinný príbeh rodiny Weiglovcov. Čitateľ sa nevyhne slzám či onemeniu nad brutálnosťou 20. storočia. Vlastne nie storočia, či epochy, ale ľudského konania. Napriek všetkým týmto tragédiám vytvoril filmy plné nebývalej krásy. Má dnešný svet o krásu či umenie vôbec ešte záujem? Demonštrácia, ktorou začína Utrpenie svätého Šebastiána, je aj osobnou pripomienkou života, ktorý doma žili rodina, priatelia, národ. Z týchto voľných asociácií sa stavia až antická tragédia, ktorá smeruje ku katarzii. Dôslednosť obrazov, nemožno zabudnúť na spálený Eden, keď Mahulena prchá s Radúzom z tatranských štítov za zvukov kliatby ako novodobý Adam a Eva, či iné rafinované finesy, ktoré sa stávajú narážkou na svet súčasnosti. Svet bez lásky, bez krásy. Ako proroctvo budúcnosti, pripomienka minulosti. Večný kolobeh ľudských dejín i života. „A tak zatímco my odcházíme, odejdeme a odešli jsme, stává se realita naší v díle stvořené vize, svou schopností lépe oponovat času, skutečnější a trvalejší, než jakou byla existence naše. Snad se tak i naše hodnota – byla-li jaká – přehupuje s naším dílem, a i my tak svým způsobem budeme stále tady jako součást něčeho trvalejšího“, – napísal mi Petr Weigl. A nemôžem sa ubrániť u týchto slov tomu nádhernému majstrovmu obrazu; ostrovu v rozbúrenom mori, ktorý korunujú vraky lodí a torzá zbroje ako kvetiny, ostrov s gotickou ruinou v jedinečnom opare mystického čakania, tento ostrov mŕtvych so zostupujúcim svetlom, ktoré dá vojsť do brány len spravodlivým…
V texte sú použité citácie z publikácií:
Alena Bechtoldová: Svět Petra Weigla, Odeon 1993
Hledání smyslu, Filmy, myšlenky, reflexe, Petr Weigl, 2013
