Ešte dávno predtým, ako domáce médiá vykročili zo svojej neznalosti a ignorancie a začali si všímať aj rodákov z Čiech, ktorí získali v zahraničí iné vavríny než športové, som popri stáži v Hamburgu pre jeden dnes už zaniknutý web o umení spracoval sériu esejí o viac ako desiatke predstavení Johna Neumeiera, a samozrejme vo väčšine z nich figurovali mená Jiřího a Ottu Bubeníčka. Postavy z baletov ako Armand, Nižinskij, Drosselmeyer, Colas, Solor, Kosťa, Princ, Ludwig II, Romeo, Merkucio, Tybal, Muž v tieni, dvojpostava Vojny z Odysea, či Pútnici zo Smrti v Benátkach, sóla v Mahlerovej III. symfónii, Peer Gyntovi a ďalšie, sa stali synonymom mien týchto dvoch jedinečných tanečníkov. Krátko potom som dostal e-mail od otca tanečníkov Otto Bubeníčka st., bývalého vynikajúceho artistu, ktorý mi zdvorilo poďakoval za krásne i odborné texty. A tak sme sa postupne na predstaveniach v Hamburgu, neskôr Drážďanoch či neskôr aj v Česku sme se stretávali. V podobe pána Otta staršieho sa jasne definoval model: otcovia – synovia. To, akými ľudmi sa bratia stali, má neodmysliteľný základ v rodinnej výchove a zázemí, ktoré im poskytli rodičia. Nechcem tu teraz rozpisovať dojemný nekrológ, ale bol to báječný pán, rodič, otec, umelec, s ktorým sme zažili mnoho milých stretnutí a vymenili si mnoho zaujímavých konverzácií, ktoré si uchovávam v mysli. V roku 2012 po dlhom prehováraní som ho doviedol do kresla, aby sme spolu viedli rozhovor. Otto Bubeníček bol totiž nielen otcom, ale popri rodičovských povinnostiach i historikom kariéry svojich synov. Ako som napísal vtedy v úvodníku: „Nebyla v tom snaha po nějaké detabuizaci života slavných tanečníků, ale spíše touha ukázat, co se za každým úspěchem skrývá: sebeodříkání a tvrdá práce. Vznikl však rozhovor zcela upřímný a otevřený. Připadám si dokonce jako voyer, který díky ochotě Otty Bubeníčka staršího sepsal víc, než by bylo možná vhodné. Vznikl rozhovor nejen o krásném zákulisí dvou tanečních kariér a osudů, ale Otto Bubeníček starší pod tíhou otázek přistoupil k dojemnému vyznání rodičovské lásky, za sebe i svou paní Ilonu, bez ohledu na jejich soukromí. Takovou možnost nemá čtenář každý den, a proto se v této souvislosti nabízí i název jednoho filmu: Po přečtení spalte…“ V týchto dňoch, keď sa zármutkom zasiahnutá rodina lúči naposledy s milovaným manželom, otcom, dokonca už i starým otcom, ma jeho slová, ktoré zostanú na internete navždy, dojímajú ešte viac. Stali sa totiž svedectvom aj o ňom samotnom. „Drahý pán Otto dovidenia v baletnom raji!“ – Váš Pavlík
Kdybyste se vrátili v myšlenkách zpět: tušili jste jaký osud a život čeká vaše děti?
Ne, to jsem opravdu netušil, jakých úspěchů dosáhnou. I když v koutku duše jsem později věřil, že z nich budou dobří tanečníci. Měli výbornou školu a vynikající pedagogy. Stačilo pouze dobře na oba dohlížet a podporovat je v jejich práci.
Je pravda, že jste nevěděli, že se vám narodí dvojčata?
Ano, nevěděli jsme to. I když manželka od čtvrtého měsíce těhotenství tvrdila, že bude mít dvojčata. Dokonce nakupovala vše dvakrát. Já se jí vždy smál, ale když už to tvrdila stále víc a víc, nelenil jsem a zařídil jí vyšetření u nejlepšího porodníka v nejlepší nemocnici v Praze. Pan doktor manželku pozorně vyšetřil a s ironickým úsměvem na rtech jí sdělil, že je normální žena a že bude mít jedno normální děťátko. Pohmatem na bříšku jí ukazoval kde má děťátko hlavičku a kde tělíčko. Zmýlil se. To tělíčko bylo zřejmě zadeček toho druhého děťátka.
Byli jste s cirkusem Humberto na štaci v Polsku. Tři týdny před termínem se však pani Bubeníčková neplánovaně ocitla v malém polském městečku Lubin na porodním sále…
Proběhl normální porod. Jenom se lékaři nemohli s manželkou dohodnout, ve kterém měsíci těhotenství se nachází. Manželka tvrdila, že je v osmém, lékaři oponovali, že to není možné a že podle velikosti bříška musí být v devátém měsíci. Jaké však bylo překvapení, když na porodním sále přišli na svět dva kluci. Dokonce mysleli, že bude ještě třetí. Ale opět se mýlili.
Nemyslíte, že již porod v cizině předznamenal, že vaši synové budou světoběžníci a že je bude znát celý svět?
Ale určitě. Vždyť jsme mysleli, že synové
budou artisté, tak jako my. Jinak porod byl plánován v pražské porodnici.
Bylo zajištěno lůžko a zajištěn nejlepší porodník v Praze. Ovšem chlapci
chtěli na svět dříve.
Vy, tedy Otto Bubeníček
starší, pocházíte z artistického rodu, vystupoval jste pod uměleckým
jménem Bertis, po babičce Bertě. Se svou paní, která začala jezdit na
jednokolce a připravovat kostýmy, jste objeli mnoho měst i zemí. Kluky jste
vozili sebou? To muselo být náročné pro všechny…
To určitě. Ovšem kluci byli v těsném kontaktu s jevištěm a manéží. Automaticky napodobovali své rodiče a hráli si v zákulisí na představení. Obdivovali blýskavé kostýmy a viděli obdiv diváků. Toužili vystupovat na jevišti jako jejich rodiče. Když jsme měli náš výstup později večer, spali chlapci v šatně ve svých postýlkách a dýchali vůni líčidel a jevištní atmosféry. Z dětí z takového prostředí je pak snadné vychovat další artisty. Obzvlášť, když byli chlapci opravdu velmi pohybově nadaní. Tím, že byli stále s námi, mohl jsem je trénovat a připravovat na budoucí povolání. Trénovali jsme pilně a již v devíti letech skákali rundát a deset fliků v tempu. Jezdili na jednokolkách, žonglovali, zatím pouze tři míčky a učili se další základy artistiky.
Cestování v zahraničí bylo s dětmi náročné. Nebylo to lehké období. Denně dvě představení. Čtyři výstupy v manéži. Pravidelný dopolední trénink. No a starosti o děti.
Slyšel jsem o tom, jak kluci onemocněli v Rusku úplavicí a čtrnáct dnů strávili v tamní nemocnici. Kolik jim bylo?
To chlapci měli devět měsíců. Bylo to ve městě Berdjansk na Ukrajině. V místní nemocnici měli velmi málo ošetřujícího personálu a tak ke každému nemocnému děcku musela do nemocnice i jeho maminka. My jsme měli dvě děti a tak musel i tatínek. Byli jsme všichni přijati na infekční oddělení. Pokoje byly oddělené, ale odpoledne hráli všichni chodící pacienti na dvoře volejbal. Nezáleželo na tom, kdo jakou nemocí trpěl. Žloutenka či úplavice, nedělal se žádný rozdíl. Nedobré bylo rozdělování snídaně či oběda. Maminky stály od šesti hodin ráno na chodbě v řadě. Kdo přišel později, měl smůlu. Nedostal nic. Nedobrá byla i lékařská péče. Chlapcům přesto, že měli silné průjmy, předepsali lékaři k snídani kefír. Tím se jejich onemocnění ještě více zhoršovalo. Rozhodlo se, že budou dostávat glukózu a antibiotika. Glukóza ovšem nebyla. Tak jsem běhal po všech odděleních a prosil o alespoň malou lahvičku. Na konec jsem ji sehnal na patologii. Antibiotik dostali oba chlapci asi osm různých druhů. Takže jim to úplně zničilo střevní floru. Nemoc se stále zhoršovala. Na mé prosby, aby nás z nemocnice propustili do Prahy, nám bylo řečeno, že Sovětský svaz má nejlepší medicínu na světě a že ze Sovětského svazu nikdo nemocný neodjede. Nezbývalo nám, nežli potají v noci z nemocnice utéct.
Přátelé mi koupili dvě letenky do Kyjeva. Letěli jsme dvojplošníkem tři sta metrů nad zemí rychlostí dvě stě kilometrů za hodinu. Sedělo se na lavici u stěny letadla. Vedle nás seděla ukrajinská selka s klecí na klíně, ve které měla tři slepice. My na klíně každý jednoho synáčka. Letadlo drncalo jako nákladní automobil, ale doletěli jsme šťastně do Kyjeva. Na letišti jsem vyprosil dvě místa v letadle do Prahy. Mezi tím dostali chlapci vysoké horečky a opravdu velké průjmy. Stále plakali a snad jejich stav oblomil úředníka za přepážkou, protože nás odbavil přednostně. Na celnici v Praze nás propustili bez kontroly. Dokonce nám zavolali taxi a my jeli rovnou do nemocnice Na Bulovce. Byly snad tři hodiny v noci. Sestra na příjmu vzbudila doktora a ten hned chlapce přijal s ujištěním, že vše bude v pořádku. Nevěděl, kdo jsem. Přijeli jsme ze Sovětského svazu, mohl jsem být kdokoli. Ale i přesto, když jsem mu předal všechny papíry, které jsem zcizil v nemocnici v Berdijansku, mumlal si pod fousy něco o blbých komunistech. Já ještě upozornil sestru, že chlapci nechtějí jíst a navíc ani že lžičkou moc jíst neumí. Druhý den nám pak sestra říkala, že chlapci jí div nesnědli i tu lžičku, se kterou je krmila, takový měli hlad. V Berdijansku nám zhubli každý nejméně o kilo. Tamní lékaři jim jíst nic nedávali. Z nemocnice Na Bulovce nám za týden chlapce propustili zdravé domů.
O tomto zážitku by se dalo povídat mnohem více. O lécích, jak jsme je podávali chlapcům. O plenách, které jsme prali v umyvadle. Jak jsme s manželkou onemocněli úplavicí i my. Já dokonce i slabou cholerou. V Praze jsem měl měsíc zakázané vycházky a musel se léčit v nemocnici.
To je děsivý zážitek… Chtělo se jim vůbec z veselého dětství v manéži do školy do první třídy?
Ale ano, neměl jsem s jejich docházkou
do školy žádné potíže. V zimě chodili chlapci do normální školy a
v létě do školy, která jezdila po světě s cirkusem.
Nebyla to pro vás rána, že
nebudou pokračovat v tradici artistické rodiny? Určitě ne každý rodič na
vašem místě by tento fakt tak velkoryse přijal. Navíc, když dva kluci, bráchové
jdou na balet, což i dnes mnohé rodiče u synů děsí… Na doporučení, že mají
pohybový a muzikální talent, jste je poslali na taneční konzervatoř a tam je
vzali rovnou do druhého ročníku…
Pětřím k páté generaci artistů a očekával jsem, že chlapci budou v tradici pokračovat. Věděl jsem však, že krom akrobacie je důležité i chování před publikem – prezentace. Proto jsem nebyl proti, když chlapce vybrali ke studiu na konzervatoři. Nechť je tam učí prezentaci a já budu pokračovat v tréninku akrobacie. Ovšem tyto dvě věci nešly skloubit. Námaha byla přespříliš velká. Museli jsme se rozhodnout.
Vím, že máte velký archiv, a že jste syny filmoval na škole, sledoval, zda se zlepšují či ne. Protože jste je vedli k tomu, aby to, co dělají, dělali co možná nejlíp…
Ano, sledovali jsme chlapce, jestli se jim na konzervatoři daří a zdali by nebylo lépe školu opustit. Chodil jsem na konzervatoř a natáčel na video hodiny klasického tance. Doma jsme pak všichni posuzovali, jestli chlapci pracují a jestli jim balet jde. Páni profesoři neměli z mého chování velkou radost. Avšak když mne vyhodili dveřmi, vrátil jsem se do školy oknem. Vždyť se jednalo o budoucnost mých synů.
Dívali jste se spolu doma na Baryšnikova a Nurejeva?
Tito dva tanečníci nám doma skákali a točili piruety od rána do večera. Odnesly to dva video přístroje. Obzvláště Baryšnikov byl pro chlapce velký vzor.
Vy jste ale museli dál jezdit na turné s cirkusem a kluci – polovina rodiny – zůstávali v Praze na škole. Jak jste se s tím dokázali vyrovnat?
Od pátého ročníku měli chlapci vynikající profesory. Jaroslava Slavického a Andreje Halásze. Pod jejich vedením se chlapci neuvěřitelně zlepšovali. Z tohoto důvodu již nebylo možné je brát s sebou. Chlapci zůstali v Praze a my přijímali pouze taková angažmá, která byla krátkodobá. Samozřejmě nám bylo neuvěřitelně smutno a také jsme ztráceli mnoho nabídek na angažmá dlouhodobá.
Jaké bylo vlastně dospívání Jiřího a Otty, kromě každodenní osmihodinové dřiny na škole?
Říkáte osmihodinová dřina? Chlapci pracovali déle. Na sále byli vždy o hodinu dříve a o hodinu déle nežli jejich spolužáci. Také se chodilo na tréninky do Armádního uměleckého souboru. Zde trénovali každou sobotu a neděli. Jinak jejich samotné dětství, to se odehrávalo hlavně u cirkusu. To byl pro chlapce opravdu překrásný čas. Každý druhý den jiné město, spousta kamarádů, romantika cirkusu. Dlouhé pobyty v zahraničí. Deset měsíců v Itálii, mnoho měsíců v Řecku a jinde. – Ale dospívání zažili na konzervatoři při tvrdé práci.
A jaká byla tehdy Praha bez internetu, mobilů…? Takové ty běžné věci, se kterými jsme dospívali my ostatní?
Na kole chlapci jezdili, když byli malí. Více však jezdili na jednokolce. Po nástupu na Taneční konzervatoř byl ale s kolem konec. Všechny zábavy, které by mohly způsobit nějaký úraz, byly přísně zakázány. Budoucí tanečníci nesměli hrát ani fotbal. Na ostatní prostě nezbýval čas.
Pamatujete, že by udělali nějaký „klukovský“ průšvih? Kdy byste se třeba vrátili z turné a doma byla pohroma…?
Ne, spíše jsme zažili mnoho radostí z jejich prospěchu. Snad pouze jednou přišel Otík domů se sádrou na ruce. To si hráli na sále „na karate“ a Otík uhodil hranou ruky do tyče. Praskla mu maličká kostička, která se za tři týdny zhojila…
Měli nějk zvlášť zařízený pokoj? Plakáty rockových zpěváků a LP deskami…? Nechtěli morče, nebo cirkusového králíčka?
Milovali Michaela Jacksona. Ne pouze pro jeho zpěv, ale hlavně pro jeho pohyby a tancování. Měli ho perfektně okoukaného a nádherně ho napodobovali. Morče nechtěli, ale jednou nám přinesli domů bílého potkana… Manželka si vždy velmi zakládala na jejich hezkém oblečení a hraček měli více nežli dost. Počítač jsme měli doma od jejich deseti let, kluci na něm hráli různé hry. Ale ani na to nezbývalo mnoho času.
Jsou Bubeníčci velká rodina? Mají kluci bratrance, příbuzné?
Ach jo… Máme rodinu po celém světě. Moje maminka byla ze sedmi sourozenců a tatínek ze čtyř. A tak mám spoustu bratranců a sestřenic. Někteří jsou ve Španělsku, Francii, Anglii, v USA. A se všemi udržujeme čilý kontakt – obzvláště dnes – v době Internetu, e-mailů a skypu. Ale vlastního bratrance a sestřenici mají kluci pouze jednoho a jednu.
Kdy nastal ten zlom, že jste si řekli: Dobře jsme udělali, že se věnují baletu?
Ten zlom nastal, když chlapci dostali již menované pány profesory Slavického a Halásze. V tu dobu došlo k definitivnímu rozhodnutí, že budou tanečníci a ne artisté.
Co pro vás znamenalo, že John Neumeier je hned po tom, co je viděl na prestižní soutěži Prix de Lausanne, chtěl vzít do angažmá? Oni dokončili poslední rok školy a podepsali smlouvu do souboru, o kterém na světě sní tisíce mladých tanečníků. Zároveň se však jednalo o město s nepříliš dobrou pověstí…
Neumeierova nabídka nebyla jediná. Ještě když chlapci studovali v sedmém ročníku, přijel ředitel Baletu mladých, pan Bertier z Francie a všemožně usiloval o to, aby chlapci ihned nastoupili do jeho baletního souboru. Další zajímavá nabídka přišla od Helgi Thomasona ze San Franciska. Pan Thomason dokonce předem zařídil pracovní povolení a povolení k pobytu. Dále projevil velký zájem ředitel baletu v Berlíně, pan Peter Shalfus. A v druhé části Berlína pan Putke. Velmi krásná nabídka přišla i z Kodaně. Avšak my zvolili Hamburk a Johna Neumeiera. Znám totiž Hamburk velice dobře. Velmi často jsem se svou skupinou vystupoval v divadle Hansa Theather. Hamburk je nádherné město a balet Johna Neumeiera jeden z nejlepších na světě. A myslím, že jsme udělali to nejlepší rozhodnutí.
Úplně si představuji, jak jste naložili plné auto, ani se tam vše nevešlo a vyrazili jste s kluky do Hamburku zařizovat byt, malovat, vybavit jim kuchyň…
Tak to se nemýlíte… První byt, který měli chlapci, byl v dezolátní stavu. Museli jsme škrábat stěny, malovat, zařizovat, shánět po městě pračku, ledničku, koberce, nábytek a co já vím, co všechno. Chlapci nám moc nepomohli. Měli denně tréninky a večer představení. My ale ničeho nelitovali. Chlapci nám vše oplatili nádhernými představeními ve státní opeře. Jirka hlavní rolí v baletu Undine a Otík hlavní rolí v baletu Popelka. Byli jsme v hledišti nesmírně šťastni.
Bylo to pro vás, jako rodinu, to nejtěžší období ? Jak jste to všichni čtyři snášeli? Kluci měli přece jen teprve osmnáct let, v roce 1993 byl internet ještě v plenkách, mezistátní volání stálo obrovské částky…
Odloučení od chlapců bylo opravdu těžké. Ovšem Hamburk není zase tak daleko a tak jsme za nimi jezdili velice často. I chlapcům bylo smutno, ale byli dva. Takže vše snášeli daleko lépe, nežli kdyby byl každý sám. Horší byla jazyková bariéra. Neuměli německy, ale ani anglicky. Anglicky snad několik slov, které pochytili od americké pedagožky, paní Boothové ještě na konzervatoři. Ale za několik málo měsíců mluvili anglicky skoro jako česky. Balet Johna Neumeiera se skládá z mnoha tanečníků z celého světa. Je paradox, že tento soubor je německý balet. Avšak v tomto velkém souboru jsou pouze dva Němci. Takže všichni mezi sebou mluví pouze anglicky.
Pamatujete na první představení v Hamburku, když jste usedli v té působivé budově na břehu jezera Alster a zvedla se opona?
Určitě. Totiž to představení nelze zapomenout…
Česko a Hamburk spojují Labe. Co spojovalo vaši rodinu v době po odchodu Otty a Jiřího do Hamburku? Byli jste šťastni či spokojeni se životem, kteří si vaše „děti“ zařídili v Hamburku?
Nás spojovala láska k umění a baletu. Byli jsme šťastni, že mají chlapci úspěch, že milují svoji práci, že vedou spořádaný život.
Když jsem byl v Ballettzentru nebo Státní opeře, měl jsem pocit, že vaši synové znají úplně každého. Každého pozdraví, s každým pohovoří, nechovají se jak hvězdy. Dokonce každému poradí, pomohou. Samozřejmě je to určitě i vaší výchovou, ale myslíte, že je to taky tím, že jsou Češi? Nebo taky tím, že na začátku si vše museli získat tvrdou prací, za čtyři roky se stali sólisty a poznali, že v životě není nic zadarmo?
Je to částečně výchovou, zkušenostmi a inteligencí. Také velmi tím, že jsou Češi. Naše češství se rýsuje i v tancování a herectví. Je to tím, že jsme Slované. Jsem přesvědčený, že pouze Slované dokáží na jevišti vyjádřit pravou lásku či tragédii. Je to naší náturou a srdíčkem. Němci, Angličané i Američané jsou příliš chladní.
Jak reaguje rodič, když vidí, že plné divadlo
aplauduje jeho dítěti na konci představení, že na vrátnici čeká minimálně
třicet lidí se žádostí o autogram, že v restauraci přichází k vašemu
stolu elegantní neznámá se zdvořilou prosbou o autogram?
Je
to překrásný pocit. A jsem na chlapce vždy nesmírně pyšný.
Nebylo vám líto, že minimálně deset let, co byli v Hamburku, se o nich v Česku skoro nevědělo a přitom měli úspěch po celém světě…
To určitě. Byl bych opravdu velmi rád chodil na Bubeníčky do Národního divadla. Avšak on o ně z vedení Národního divadla neměl nikdo zájem. Věřte, že chlapci nepřijali angažmá v zahraničí pro větší honoráře. Odešli proto, že o ně v Čechách nebyl zájem. A tak zvolili divadlo, které bylo snem každého tanečníka. Zde pracovali s paní Makarovou, Matsem Ekem, tančili s Darssey Bussellovou, Sylvii Guillemovou, Robertem Bollem, Vladimírem Malakhovem a jinými…
Mnohokrát jsme se v Hamburku potkali a vím, že tam velmi často jezdíte – a nejen tam. Není vám někdy líto, že jste mohli tento čas místo ježdění využít pro sebe? Nemáte pocit, že po skončení vlastní kariéry jste se vlastně stali takovými manažery svých dětí?
Jak by nám to mohlo být líto… Vždyť nám chlapci dělají tolik radosti. Dnes jsou dospělí a naši pomoc už nepotřebují. Ale vždy to budou naši chlapci…
Neuvažovali jste po smrti obou babiček Jiřího a Otty, že byste se odstěhovali za nimi?
To ne. Oni mají svůj vlastní život a my bychom jim naší trvalou přítomností pouze překáželi.
Projeli jste sami s cirkusem mnoho zemí, za vystoupeními synů jezdíte po celém světě, jste nejvěrnější diváci. Kde se vám líbilo nejvíc?
Nádherné to bylo v New Yorku. Dávali tam balet Nižinsky s Jirkou a Otíkem v hlavních rolích. Diváci je odměnili dlouhotrvajícím potleskem ve stoje. Druhý den byly noviny plné pochvalné kritiky. Byli jsme šťastni.
Dostává maminka od kluků po představení jejich kytky?
Když jsme u nich, tak ano.
Vidíte při svých cestách rozdíl ve vnímání kultury a tance? V tom, jak lidé reagují na představení, jaké publikum do divadla chodí? Musí to být přece velmi zvláštní zážitek…
V zahraničí, obzvláště v Německu, je balet na úrovni činohry. Diváci balet milují a velmi si tanečníků cení. V Hamburku je to také zásluhou šéfa baletu Johna Neumeiera. Za dvacet let, co chlapci v Hamburku tančili, jsem ani jednou nezažil, aby nebylo baletní představení do posledního místa vyprodáno. Je to kvalitním repertoárem, kvalitními tanečníky a vynikajícími choreografiemi.
Zaslechli jste někdy o přestávce nebo po představení ve foyer něco zajímavého o Jiřím nebo Ottovi od kolemjdoucích diváků, kteří samozřejmě netušili, kdo jste?
Ale ano, rád poslouchám diváky, co si o přestávce povídají o Otíkovi či Jirkovi. Někdy to nevydržím a vedle sedící dámě řeknu, kdo jsme. To je potom mnoho gratulací a díků, že kluci tančí v Hamburku…
Není pro rodiče depresivní vidět své děti na jevišti v roli trpět, být nešťastný a mnohdy v závěru umírat? Jde se odosobnit?
Někdy velmi depresivní. Obzvláště pro maminku. – Neumeier si velmi potrpí i na herectví tanečníka. Například v baletu Nižinský se Václav Nižinský zblázní. A v provedení Jiřího je to opravdu velmi působivá scéna. Mamince vždy tečou slzičky. Nebo v baletu Iluze jako Labutí jezero: zde tančí Otík krále Ludvíka II. Bavorského, který tak jako Siegfried v Labutím jezeře zešílí láskou k Odettě a utopí se. Ten zlý „Muž ve stínu“, který krále zahubí, je Jirka. Nebo Romeo a Julie. Zde Romeo zabije Tybalta. Otík je Romeo a Jirka Tybalt. Někdy je to opravdu hrozný pocit, dívat se na bratry, jak se nenávidí a zabíjejí…
Kluci měli velmi rádi své babičky Olgu a Marii. Měli babičky to štěstí být také v Hamburku a vidět nějaké představení? Takové dámy jsou velmi moudré a umí velmi trefně vystihnout situaci s velkým pochopením a jasnozřivou moudrostí… Nevzpomínáte si na něco?
Ano, však obě je pomáhaly vychovávat. Bohužel, ani jedna je ale tancovat neviděla. Babička Olga snad několikrát školní představení. Ale představení v Hamburku nebo někde jinde neviděla ani jedna. Byly by na kluky velmi hrdé. Jiří jim proto věnoval jeden ze svých baletů.
Když pak dojdete po takovém představení jako je Nižinsky nebo Dáma s kaméliemi či Labutí jezero, které jsou na hranici fyzických sil do šatny a vidíte Jiřího nebo Ottu, jak jsou zničení, protože do toho dali všechno, neproklínáte balet?
Ne, obdivuji je. Na druhé straně je mi jich líto. Po těchto představeních jsou totálně vyčerpáni. A to ne pouze fyzicky, ale i duševně. Dívají se v šatně do prázdna a nedá se s nimi mluvit. Tento stav poleví tak za půl hodiny.
Když se na ně díváte jako otec ve chvílích, kdy dělají některé pohyby, gesta nebo mají své zvyky, či když vidíte jejich tělo, připomíná vám to vás nebo vašeho otce v jejich věku?
V něčem moji manželku. Totiž i ona byla výborná tanečnice. A po mém tatínkovi by mohli mít zděděnou eleganci. Táta byl mistr Čech a Moravy ve společenském tanci.
Je těžší být artistou než tanečníkem?
Těžko posoudit. Každé má své. U artistiky hrozí větší úrazy a je větší riziko. U baletu je zase zapotřebí více herectví, krásy, elegance a snad i více dřiny.
2. července 2000 měl světovou premiéru balet Johna Neumeiera Nižinsky. Šéf souboru a choreograf vyznamenal Jiřího tím, že roli Nižinského postavil pro něho. Byl to i pro vás jeden z vrcholů kariéry vašeho syna, když na jevišti tančil postavu nejslavnějšího tanečníka všech dob?
Ano… Bylo to nádherné. Na tuto premiéru přišli snad všichni šéfové všech vynikajících souborů. Přijel dokonce i zástupce českého baletu pan Vlastimil Harapes. Všichni Jirkovi gratulovali. Pouze pan Harapes pospíchal na vlak a nemohl se zdržovat…
Máte svou milovanou roli u Otty a Jiřího?
U Jirky role Václava Nižinského a Armanda v Dámě s kaméliemi. Tento balet tančil i jako host několikrát na scéně Pařížské opery s její přední sólistkou (pozn. red: Aurélie Dupont a Agnès Letestu). A u Otíka je to role Ludvíka II. krále Bavorského. Dále miluji jeho roli Zlatého otroka v baletu Nižinský. V této roli je absolutně jedinečný a bez konkurence.
Pozorujete někdy doma, že jsou synové v nějaké roli?
To ne. Většinou mají divadla dost v práci.
Mnozí rodiče s péčí i obavami sledují život svých dětí; jejich práci, zdraví, bydlení, vztahy, charakter. Máte to taky podobně?
Ovšem, tak jako ostatní rodiče. S tím rozdílem, že nám chlapci dělali vždy a jedině radost.
Udělali někdy něco, co byste jim mohli vyčíst?
Ne, nikdy…
Je skoro nemožné skloubit uměleckou profesi na špičkové úrovni se spokojeným soukromím. Myslíte, že vedle úspěšné kariéry, která se rozšiřuje na choreografii u Jiřího a scénografii a hudbu u Otty, mají vaši synové šťastný i osobní život?
Určitě.
Oba tanečníci měli dlouhodobé, krásné a úspěšné partnerky, zajímavé umělkyně a chtěli by založit rodinu. Co je k tomu – s ohledem na vaše šťastné manželství – potřeba?
U špičkových umělců je založení rodiny vždy velmi těžké. Mají mnoho povinností a málo soukromí. Dívku z takzvaného privátu si tanečník těžko může vzít. Mohlo by se stát, že se ho po půl roce soužití zeptá „Kdy miláčku také přijdeš domů?“. Mají spoustu tréninků, zkoušek, představení, zájezdů, hostování a na manželku minimálně času. A dívku z branže? Každá si myslí, že bude jednou v budoucnu primabalerína. Proto odkládají vdavky a rodinu na co nejpozdější dobu. Často se však stává, že je už potom příliš pozdě… (To sa už od roku 2012 zmenilo: Jiří je šťastne ženatý a ma dve deti)
…myslíte, že v dnešní pragmatické době ještě vůbec existuje – mimo romantické baletní či operní příběhy – pravá láska?
Ale to snad určitě…
Překonal jste úrazy i nemoci. Zažil jste dětství, kdy bylo štěstím mít rádio… A dnes? Bezvadně ovládáte internet, email. Je to úžasná doba, ve které žijeme?
Nemocí mám za sebou více, nežli dost. To ano. Také hodně pracovních úrazů, ze kterých mám do dneška následky. Internet a počítač? To je můj velký koníček. Ale máte pravdu. Pamatuji si, jak jsem poslouchal radiovysílání na krystalku.
Zažili jste tvrdou řeholi umělců a taky těžkou dřinu jako rodiče – co je těžší?
Oboje je velmi náročné…
Jak byste charakterizoval každého samostatně – Ottu a Jiřího?
Mezi chlapci není rozdílu. Snad pouze v tom, že Otík dělá hudbu, film a režii, zatím co Jirka více choreografii a organizuje zájezdy. Oba jsou zaujatí počítačem a internetem.
Když se teď ohlédnete zpět, je něco, co byste chtěli vrátit?
Myslím, že jsem měl v životě velké štěstí. Vše se dařilo a ve všem jsme měli úspěch. Samozřejmě nic nebylo zadarmo. Vše jsme si museli zasloužit pilnou prací a hlavně jsme se museli své práci plně oddat. To je na úspěchu to nejdůležitější. Práce se musí stát člověku koníčkem a zábavou. Musí jí milovat z celého srdce…
Co říká vaše paní? Nechce také něco říct?
Manželka o sobě velmi nerada mluví. Takže vše vyprávím já. Samozřejmě, po dokončení tohoto rozhovoru jí musím dát vše přečíst k odsouhlasení…
A kdo bude pokračovat v tradici artistů? Přemýšlíte nad tím?
Z naší rodiny nikdo. Tím, že se z chlapců stali tanečníky, končí naše tradice artistů… Někdy je mi to trošku líto, ale balet je tak nádherné povolání, že vlastně ani nelituji. Jenom škoda, že povolání tanečníka je tak krátké…
