Před nějakým časem se po dlouhých letech zástupcům města Plumlov podařilo prodat nevyužívanou budovu bývalé školky v Hamrech. Novým majitelem se stal režisér, scénograf a kostýmní výtvarník Pavol Juráš. Ten by zde rád našel útočiště nejen pro sebe, ale i pro svůj ateliér. Jaké má s domem další plány? Rozhodl se pro koupi prvorepublikové vily hned?
Proč zrovna Hamry? Čím vás tato oblast zaujala?
Těch důvodů je vice. Hledal jsem roky nemovitost, která by měla osobní kouzlo a hezký prostředí a nestála by horentní sumu. Dnes dosti složitá rovnice. S ohledem na pracovní povinnosti, jsem chtěl zůstat blíže Vídni a dobré dostupnosti do Bratislavy a Prahy. Takže mě oblast v této sféře uspokojila blízkostí dálnice i dobrého vlakového spojení. Rovněž se mi libí okolí, které je inspirativní. Plumlov je malebný. Škoda, že Lichtejštejnové nedokončily stavební vize na gigantický čtyř křídlový zámek. V okolí je spousta krásných míst jako třeba unikátní empírový zámek Čechy pod Kosířem. V Plumlově je sympatický městský úřad, kde vyřídíte co je potřeba a nemusíte někde v městě hodiny čekat a být posílán od jednoho úředníka ke druhému. Taky jednání s prodejcem tedy městem, budilo ve mne pocit důvěry, než kupovat nemovitost od soukromé osoby.
Libí se mi po žití v různých velkoměstech po světě, že Hamry jsou malé a klidné. Soused o vás ví, může vám pomoci, nebo vy jemu. Kdyby se v obci něco nekalého dělo, hned jsi toho někdo všimne. Takováto forma přátelství a určité sounáležitosti, kterou vyznávali naši předkové, je pro život velmi zásadní. Ochota pomoci a nebýt lhostejný. Dnes se pořád skloňuje pojem rozdělená společnost, jenže rozdělení bohužel začíná na úrovni rodin, příbuzných a pokračuje výš a není to dáno politiky. Rovněž mně zaujalo, jak se na Prostějovsku rozvíjí různé nápadité podnikání. Náhodou jsem viděl v pořadu Toulavá kamera bylinkářství pani Jarmily Podhorné, která v důchodu, po rakovině, smrti manžela, vybudovala úžasnou farmu na bylinky. Tato její energie a životní síla mně dojala. A řekl jsem si, „jo jdu do toho“.
Rozhodl jste se pro koupi vily hned?
Myslím, že ne. Takové rozhodnutí v dnešní době musí dozrát. Člověk se zaváže mnoha institucím a uvalí na sebe finanční povinnosti. Stehováním změní své dosavadní návyky a zvyklosti. Navíc koupit nemovitost není tak snadné, jak se jeví v různých reklamách. Na profesionální bázi to řešíme od srpna. A to máme březen(!). Neříkám o skutečně tristní situaci s řemeslníky, která rozhodně není v mediích uměle nafouklá. Vždyť mě třeba na patnáct emailů firmám z okolí s poptávkou, odpověděli dvě. Chápu, že třeba mají hodně práce, ale když na svém webu tvrdí, „náš zákazník náš pán“, a pak ani poptávku neodmítnout krátkou odpovědí, kde to jsme? Proto jsem se taky rozhodl, jako žurnalista působící sice na poli kulturním, na svém webu o tom psát seriál, bude vtipný, ale ve skutečnosti to tak veselé není.
Byla to „láska“ na první pohled?
Ne.(smích) Láska stojí za to, když milujete ženu, své děti. Milovat dům a majetek myslím nepřináší nic dobrého. Spíše je to pocit sympatií, dobrého pocitu, energie nebo harmonie. Což je v tomto případe trochu nemístné, když jsem si nastudoval, že Hamry byly za války násilně vystehované a vilu její majitel buď prodal, nebo si ji přivlastnila Deutsche Reich někdy mezi lety 1942-43. Vila měla majitele Lea počeštěné Leoše – Drbala. Dokonce někteří tvrdí, že majitel vilu nacistům prodal a po válce ji restituoval a pak opět v pravý čas nemovitost prodal novému komunistickému režimu. Věřím, že když tam budu bydlet, pamětníci mi mnoho ještě povědí a pomohou dopátrat. Je to v osudu podobné brněnské vile Tugendhat, kde se silně promítají události a dynamické změny 20. století. Takže by se klidně mohla jmenovat Vila Siegfried.
Plánujete vilu využívat pro bydlení?
Ano. – Jako umělec ve svobodném povolání potřebuji pro svou práci prostor, protože jako scénograf a kostýmní výtvarník pro inscenace, na kterých pracuji namaluji třeba čtyři stovky návrhů, postavím maketu scény, a všechny tyto činnosti potřebují prostor. Takže to bude rodinný dům s ateliérem. Zároveň jako občanovi mi není lhostejný určitý společenský život. Či občanská aktivita. A tak jsem se rozhodl, že budu ve vile soukromně učit malování a kresbu. Mohou se přihlásit nejenom děti, ale i jejich rodiče. Sám jsem měl štěstí, že mohu z vlastní zkušenosti porovnat, když se takovéto tvořivé činnosti učíte v kolektivu, nebo soukromně. A jednoznačně preferuji, když se vám skutečně hodinu pedagog věnuje a nepobíhá jak na ZUŠ od jednoho ke druhému. Taktéž zvažuji, že mou rozsáhlou knihovnu, která je vedle divadla má vášeň, zpřístupním obyvatelům Hamer, Plumlova a okolí. Když budu doma, můžou přijít a půjčit si za symbolickou cenu na co zrovna budou mít náladu. Dnes jsou knihy drahé, a mnoho obyvatel si je nemůže dovolit. Nebo nemá tolik času se v knihkupectví přehrabovat a najít si titul, který ho osloví. Navíc soudobou knihu, když přečtete, někdy se k ní v životě už ani nevrátíte a tak na ni sedá doma prach (smích). Takže takovéto komunitní sdílení knih mi přijde velmi užitečné a může fungovat i opačně, že kdo naopak knihy už nepotřebuje, anebo uklízí třeba pozůstalost, může je nechat u mě a nevyhodiť. Touha uchovat psané myšlenky, příběhy provází lidstvo od nepaměti. A každá kniha je tak někdy velkou, dobovou, nebo drobnou připomínkou paměti. Takže kdo by měl zájem může se přes můj web prihlásit. Věřím, že v budoucnu najdeme s městem Plumlov společné nálady na kulturní počiny. Město má úžasný genius loci již zmíněným zámkem, a výbornou polohu pro nadregionální kulturní akce.
Co zamýšlíte z rozsáhlými pozemky?
Možná mám z velkých divadel, kde působím, jiné vnímání metrů a prostoru. (smích). Když navrhujete dekoraci, tedy kulisy, kterých plocha čitá třeba tři tisíce metrů čtverečných tak mi nemovitost přijde jako typická pro daný region, kde lidi mají zahradu. Rozsáhlé pozemky jsou pro mě od dvaceti tisíc metrů a víc, když vlastníte les, pole, rybník. Tři tisíc metrů nepovažuji za žádnu latifundií. (smích)
Budete se snažit budovu vrátit do původního stavu?
Těžko říci, co je původní stav. Vila se tomu domu říká, určité architektonické uspořádání tomu rovněž nahrává, ale nemyslím si, že je to vila v pravém smyslu slova. Navíc v objektu nejsou dochované, žádné mimořádné detaily jako dveře, kliky, štuková výzdoba, kamna, obklady a podobně. Není to objekt jak třeba v Prostějově úžasné stavby Emila Králíka, nebo slavné vily v Olomouci, kde již od pohledu na exteriér vidíte invenci a dokonalé technické zpracovaní každého detailu, navzdory tomu že se o objekty třeba nepečuje. Musím tu jako kostýmní výtvarník říci, že je škoda, že se město Prostějov hrdě nestaví k své tradici oděvní výroby například muzeem. A oba domy zmíněného českého průkopníka moderní architektury Králíka na Vojáčkově náměstí a na náměstí Padlých hrdinů chátraj. Mým prvním úkolem je dům po letech samoty zabydlet a zastavit jeho devastaci. Teď tam léta bydlí ptáci, roje vos a myši. (smích)
https://prostejovsky.denik.cz/zpravy_region/skolka_hamry_majitel_juras.html
