Kirill Serebrennikov patří již bez jakékoli diskuse mezi nejvýraznější evropské režiséry současnosti. Jeho divadelní tvorba vyniká originálním vizuálním stylem, silnou emocionalitou a odvahou otevírat témata svobody, identity i vztahu jednotlivce k moci. Ve svých inscenacích propojuje známé příběhy s ostrou společenskou kritikou, aniž by sklouzl k prvoplánovým soudům. Nepochybně je za tím jeho životní zkušenost. V Rusku čelil trestnímu stíhání, dlouhé období strávil v domácím vězení a po zesílení represí byl nucen zemi opustit. Kdoví, zda kdyby zůstal ve své zemi, byl by vůbec ještě živ. Exil mu dal jedinečnou perspektivu člověka, který na vlastní kůži zažil autoritářské mechanismy, politický tlak i proměny současné společnosti. Mnozí si uvědomují, že se nám hroutí svět, který známe, že již zřetelně troubí a cválají kolem ti čtyři příšerní jezdci z Apokalypsy, kteří se jmenují Finance, Politika, Náboženství a Vyčerpání přírodních zdrojů. Právě proto jeho díla nepůsobí jen jako umělecké výpovědi, ale také jako autentická svědectví o svobodě, odpovědnosti a ceně, kterou může člověk zaplatit za nezávislost svého názoru.
Antonina Miljukovová, manželka skladatele Petra Iljiče Čajkovského, se stala nevhodnou poznámkou pod čarou pro mnoho životopisců, badatelů i několik režimů. Serebrennikov ve svém skličujícím filmu Čajkovského žena, věrný svému vnitřnímu přesvědčení, nachází mnohem složitější labyrint lidské existence, vztahu i osudu. Film je osobní výpovědí samotného Serebrennikova. Několik recenzentů připomíná, že režisér film dokončoval po letech represí, domácího vězení a cenzury. Proto je příběh o lidech uvězněných společenskými pravidly vnímán jako nepřímá výpověď, pravdivá a o to strašlivější alegorie o nesvobodě v dnešním Rusku. Můžeme příběh číst jako metaforu společnosti, která se drží iluze i ve chvíli, kdy je zřejmé, že vztah s mocí je destruktivní. Antoninina neschopnost vzdát se své představy, že je pořád, navždy, byť zavrženou a vystrnaděnou manželkou velkého skladatele, připomíná mechanismus kolektivního sebeklamu. Zvlášť po ruské invazi na Ukrajinu získala tato interpretace silnější apel. Odmítá jakékoli nabídky nechat se rozvést. Buduje svou iluzi, že díky její lásce je Oněgin tak krásná opera, zatímco všechny ostatní opery Čajkovského zůstaly ve formě jakýchsi nedokončených, okleštěných výkřiků. Serebrennikov nenatáčí historický autobiografický pomník geniálnímu skladateli, ale portrét ženy vymazané z dějin.
Nepotřebujeme další knihu ani film o „géniovi“. Místo toho obrátil kameru k Antonině. Postavě vybledlé, opomíjené, zavržené, dokonce označované jako přítěž, zkáza, nymfomanka, cvok či blázen. Tím pohledem také zpochybňuje způsob, jakým vytváříme kulturní kánon. Dnes se na internetových fórech ve společnosti řeší šokujícejší témata, jako je něčí homosexualita. I když pro mnoho lidí bude představa, že jejich ikony jako Čajkovskij, Bernstein, Michelangelo měli sex s muži, děsivá. Čajkovskij, jako mnoho osobností kulturního světa, rovněž není vyhraněnou a zcela jednoznačnou ikonou queer světa. Jak by mohl. Něco tak stigmatizujícího a zapovězeného, složitého a šeptajícího v jeho hlavě plné hudby, bolesti a vlastního sebenepřijetí nelze retrospektivně pochopit. I film nezdůrazňuje skladatelovy preference, režisér neidealizuje ani Antoninu, ani Piotra. Ona je zároveň obětí patriarchální společnosti i vlastní posedlosti. On je obětí možná své doby, možná svého strachu nebo násilí společenských rolí. Tragédie nevzniká proto, že je Čajkovskij homosexuální, ale proto, že oba hrdinové jsou nuceni hrát role, které jim společnost předepsala. Manželství je zde institucí, která ničí oba zúčastněné. To jsou opět velká témata režiséra – role a masky, které společnost i dnes vnucuje jednotlivcům, ale i skupinám.
Vyvstává zde toliko skloňovaná otázka: může geniální dílo ospravedlnit osobní selhání jeho tvůrců? Chápeme omyl Čajkovského, když k svatbě svolil, možná pohrdáme dívkou, která se rozhodla, že slavný skladatel bude její. Antonina není idealizovaná, ale není ani hrdinka, ani padouch. Je zároveň obětí patriarchální společnosti i vlastní posedlosti. Film odmítá jednoduché psychologické vysvětlení a nechává diváka v nepohodlí. Čajkovského rodina je tu nasvícená jako semknuté společenství, kde je geniální bratr chráněný členy rodiny, zatímco Antonina z rozpadlé a neúplné rodiny, urážená pragmatickou matkou, je zcela opuštěna ve své extatické zbožnosti a utopii svých snů.
Skličující nálada mistrovsky narůstá. Krása obrazu kontrastuje s morálním rozkladem. Nádherné kostýmy, kompozice a kamera vytvářejí téměř opulentní podívanou, zatímco uvnitř světa filmu všechno hnije. Estetická krása tak zakrývá hlubokou společenskou i osobní zkaženost. Vynikajícím tahem je skoro obsedantní vyhýbání se režiséra hudbě skladatele. Autorská hudba k filmu s drobnými citacemi romantického génia, kterou Antonina hraje na klavír, vytváří vnitřní proud neustálého monologu této zklamané ženy. Serebrennikovův film je staršího data (Cannes 2022) než Franz (2025) Agnieszky Holland, a artové prvky scizení mu svědčí. (Hollandová jich ve svém filmu ještě rozvinula). Mrtvý skladatel se probere na katafalku a zděšeně sleduje svou vdovu s ohromným věncem, jak se mezi smutečními hosty k němu řítí zahalena černým flórem.
Není to komerční mainstreamový film. V mnohém navazuje na mimořádné filmy Patrice Chéreaua. Je v přímé opozici k orgiastickému filmu Čajkovskij (The Music Lovers ,1971) Kena Russella. A to je právě krásné. Šíře úhlů pohledu, mnohovrstevnatost i změna perspektivy. U Russella je Antonina ve strhujícím podání Glendy Jackson součástí expresivního barokního portrétu. Je vykreslena jako sexuálně frustrovaná, hysterická žena, jejíž posedlost přispívá k tragédii manželství.
Nepochybně mnoho zvědavých diváků bude zajímat konkrétní dotaz. Bylo manželství pohlavním stykem naplněno? Zajímavé je, že Serebrennikov tuto nejistotu využívá záměrně. Fyzická intimita je zobrazena jako něco téměř nemožného a traumatického. Nejde ani tak o historickou rekonstrukci jako o vyjádření psychologické pravdy: oba jsou uvězněni v manželství, které nemůže naplnit očekávání ani jednoho z nich. Slib, že si budou přátelskou oporou, samozřejmě nemůže dlouhodobě obstát a fyzické touhy mladé krásné ženy se po čase musí projevit. Russell vycházel z tehdejších biografií, které Antoninu často líčily jako sexuálně nenasytnou a Čajkovského jako muže téměř paralyzovaného odporem k ženám. Odpověď si musí najít každý sám. Čajkovskij už několik dní po svatbě psal o hlubokém odporu k manželství a po šesti týdnech od Antoniny utekl. Ve svých dopisech popisuje, že při pokusu žít jako manžel pociťoval téměř fyzickou úzkost a odpor. Možná bude odpovědí na všechny nejasnosti skladatelovo dílo, hudba, která dokáže popsat a vyjádřit pocity a myšlenky lépe než omezená slovní zásoba.
Symfonie vytvářejí komplexní vesmír, v němž se můžeme ztratit, protože se v nich nachází násilí, křik, utrpení, chaos, bouře a předzvěst smrti, podobně jako v životě, venku, na ulici. Říká oblíbený komisař Servaz z knih Bernarda Miniera, velký milovník symfonií. Má pravdu. Poslouchat Čajkovského znamená jít po cestě vedoucí z temnoty ke světlu a zase zpátky, která uprostřed bouří, jež zmítají bárkou lidské existence, přinese štěstí bez hranic ve chvíli, kdy se loď potopí.
Lidský život není jen souhrnem úspěchů a selhání, ale především velkým darem. Talent, schopnost tvořit, dotknout se krásy a vytvořit dílo, které přežije staletí, je nesmírným požehnáním. Zároveň však může být i břemenem, zkouškou, dokonce prokletím. Možná není dnes moderní hovořit o vině, odpovědnosti nebo osobním selhání. Máme tendenci oddělovat skutky či dílo od člověka, případně odpouštět tvůrci všechno jen proto, že nám daroval něco mimořádného. Ale člověk nemůže být rozdělen na geniální část a tu druhou, skrytou ve stínu. Nemůžeme omluvit selhání jen proto, že vzniklo nádherné dílo. Zároveň však nemusíme popřít krásu díla kvůli nedokonalosti jeho tvůrce. Ne proto, že bychom zapomněli na jeho slabosti, strachy a omyly, ale proto, že v jeho díle slyšíme celý rozpor lidské existence. Světlo i temnotu, vznešenost i bolest, touhu po lásce i neschopnost ji naplnit. Umění někdy nevzniká navzdory lidským slabostem, ale právě z jejich hlubokého prožití. Serebrennikov ukazuje komplexního člověka. Člověk je bytost padlá i obdarovaná zároveň.
