Pred vrátnicou na parkovisku s desiatkami bicyklov zaparkuje svoj. Je sám. Nie je zadaný. Zatiaľ má športové kecky, tričko a nohavice, bundu. Celkom nenápadný mladík. Modrá je jeho obľúbená farba. V ušiach slúchadlá. Jeho playlist je rozsiahly. Práve poslúcha Billie Eilish, u ktorej obdivuje jej komplexnosť, hudbu aj text. Odtieňom bielej až tmavo modrej dominujú veselé ponožky. Nie sme v Prahe, tam má náš hrdina rád Pražský hrad, kde chodí na prechádzky. Doma nechal rozčítanú knihu Matta Haiga Půlnoční knihovna, ktorá vyšla aj v češtine, ale on ju číta anglicky. Zamkne a priamo kráča ku vchodu. Pípne si kartu a dvere sa otvoria. Výťahy ignoruje a vydá sa po schodoch na prvé poschodie. Minie kávovar, prístupný všetkým a prechádza širokou chodbou s rozpismi, fermanmi a plánmi. Denné a týždenné plány sú moderné na led televíziách. Prehľadné a hypnotické. Pokračuje, cestou míňa kancelárie, fyzioterapeutické štúdio, automaty s vodou, miestnosť na filmovanie a fotenie, kolegov, ktorí prichádzajú taktiež časnejšie, jeden sál za druhým. Až sa náš hrdina teleportoval do svojej šatne, kde má svoje miesto so zrkadlom, stolíkom, skrinkami, šuplíkmi. Mohol by točiť reklamy pre tanečnú obuv Só Dança, nič iné by si na nohy nevzal. Ale nie je to obuvou, že má taký krásny nárty. Má to tam zoradené, na poličkách vyrovnané páry cvičiek, ktoré sa míňajú a treba ich opäť doplniť, krabičky na drobnosti a samozrejme mnoho tričiek, teplákov, návlekov, celý sortiment z dance shopu. Veď je tam naša postava celý deň, je to druhý domov, hodí sa kreslo, relax, súkromie a štipka pohodlia. Život je tam krásny, ale aj tvrdý, ako v každom filme, na vaše miesto čakajú ďalší, čaká sa na vašu slabosť a zlyhanie, hoc i drobné zranenie, aby kolega poskočil z anonymnej skupiny do svetla reflektorov. Preto je dôležitá príprava a kondícia. A tak hrdina nášho príbehu pred tréningom pomučí svoje telo v perfektne vybavenom fitnes štúdiu nielen na posilňovanie dôležitých partií tela pre tanečníkov, ale aj špeciálnymi strojmi pre tanečníkov, pilates a naštartuje sa na svoj prelet k tyči na baletnú sálu. Veľmi sa my páči priestranná a lákavá kantína, so studeným bufetom, sekciou ovocia, pult s teplými jedlami, milý a ústretový personál. Nikto na vás nečumí, nemračí sa, nenáhli vás, ste v svojom vysnenom svete a dokonca v zamestnaní. Dlho som nestretol takého milého a sympatického sprievodcu galaxiou svetového baletu. Od doby veľkých profilových rozhovorov s osobnosťami, ktoré sa etablovali v deväťdesiatych rokoch a na prelome storočia, tu máme novú generáciu. Napriek všetkým nástrahám sa rodia noví, budúci tanečníci, zapálení pre svoj sen. Keď si prečítate rozhovor, od septembra s novým členom Holandského národného baletu, mnohé objavíte. Cesta skromného a koncentrovaného Patrika Benáka, ktorá započala v Prahe ho doviedla až do Amsterdamu, možno ste to poznali podľa bicykla. Za rok od absolutória na berlínskej baletnej škole, kde štúdium zakončil partom Albrechta v Giselle, a bol to pohľad naskrze radostný, pretože Patrik je nielen perfekcionista a dríč, ale má aj onen povestný slovanský herecký a javiskový feeling a prebúdzajúcu sa charizmu interpreta, ktorému veríte. Za rok prvého angažmán Patrik tak zaujal svojho šéfa, že už v januári po záskoku v Raymonde ho povýšil v hierarchii ďalej. Ako sa náš hrdina dostal až sem? Jediné dieťa zubnej zdravotnej asistentky a ocina IT manažéra? Motivujú ho filmy podľa skutočných životov. Reálne príbehy ako napríklad dokument Věra68 o legendárnej Čáslavskej. Jeho príbeh prerozpráva náš rozhovor. Náš hrdina sa príjemne počúva. Rozpráva pútavo a jeho cesta je ako jeden z tých príbehov; o nezlomnosti a ceste, ktoré má tak rád. Je uhrančivý a nedá sa zastaviť, i keď je skromný a premýšľavý. „Pokud na sobě člověk pracuje, má dveře otevřené všude.“ Hovorí. Tak náš kozmonaut, navzdory problémom s niektorými lokalitami svojho tela stúpa ďalej a držíme mu palce, aby sa dostal až medzi hviezdy. No posúďte sami.
// Musím se přiznat, že když jsem si připravoval rešerše na náš rozhovor, Vaše sociální sítě nejsou moc sdílné, na rozdíl od jiných tanečníků, kteří denně sdílejí fotky o tom, co zrovna zkouší, jak se protahují na válečku, co snídají…
Je pravda, že toho už nesdílím moc. Je to hlavně tím, že jsem si začal vážit svého soukromí, a proto i moje sociální sítě obsahují více tanečních fotek než fotek z běžného života. Ale ani tak (ve srovnání s kolegy) asi nejsem největší „chrlič” příspěvků (smích). Vybírám si takové příspěvky, které mají nějakou kvalitu a které nebudu muset mazat, pokud se k nim vrátím za nějaký čas. Takže se snažím dávat kvalitní příspěvky, než abych zahlcovat sítě mraky nekvalitních a zbytečných obrázků. Navíc nevím, jestli je někdo zvědavý na to, jak rozespalý v pyžamu chroupu lupínky k snídani (smích). Prostě si myslím, že jeden hezký příspěvek je lepší než deset nepovedených. Nikdy nevíte, kde se co objeví a pak člověk může zbytečně litovat. Ale nemám na to žádná pravidla, pokud se mi něco líbí a jsem o tom přesvědčen, tak to sdílím.
// Vaše generace má zcela jiné možnosti, které jste využil k cestě za svým snem, myslím, že neznám tanečníka, který by českou konzervatoř opustil již ve dvanácti letech a odjel studovat do zahraničí. Odjel ve dvanácti letech do Berlína.
Ano, nebyl to snadný začátek. Balet jsem miloval už od první chvíle, co jsem se k němu dostal, a tak jsem přirozeně snil o tom, jak budu cestovat z místa na místo po celém světě. Pravda, nemyslel jsem si, že začnu tak brzy. Když se na to podívám zpětně, byl to neskutečný sled událostí, který mne dostal až tak daleko. Prvním střípkem bylo seznámení s Asiyou Lukmanovou, ředitelkou Russian Masters Ballet Camp (RMBC), který tenkrát probíhal pouze v Alicante. Zde jsem se poprvé setkal s ruskou baletní školou, to mi naprosto změnilo život.
// Rodiče taky čekalo težké rozhodování…
Ani pro ně to nebylo lehké rozhodnutí, ale po pár setkáních s Asyiou jsme dospěli k názoru, že to pro dosažení mého snu je ta nejlepší cesta. Vlastně jsem RMBC navštívil po prvním roce na konzervatoři a už mi doporučili, abych změnil školu. Rodiče ještě chvilku váhali, ale nakonec se rozhodli to riziko podstoupit a poslali mě na školu do Berlína na základě doporučení Asiiyi. Pro mě to byl také šok, cizí město, země, jazyk, jiná kultura, zvyky … prostě vše jinak. Ale věděl jsem, proč tam jsem, a tak jsem byl rozhodnutý vydržet cokoliv, jen abych si dál mohl plnit svůj taneční sen.
// Byla vaše touha a sen tak silná, že byste se i vzbouřil, kdyby to rodiče nepovolili?
Nikdy jsem necítil potřebu se nějak bouřit. Od rodičů jsem vždy cítil stoprocentní podporu. Vždy se snažili pomáhat v mé cestě za snem. Ano, občas mi připadalo, že mě brzdí (smích), ale to bylo pouze v situacích, kdy museli zvážit, jak nejlépe vyřešit nějakou konkrétní situaci, a já byl nedočkavý. S odstupem času mohu říct, že se hodně obětovali, někdy až za hranice svých možností. Asi bych teď nebyl tam, kde jsem, kdybych neměl jejich podporu, a toho si moc vážím a vždy jim za to budu vděčný.
//Takže jste se jel představit do Berlína, takový první soukromý konkurz?
Chtěli mě vidět pracovat, a tak jsme museli jet na tři dny do Berlína. První hodina byla pro mě opravdový šok. Zjistil jsem, jak moc jsem já pozadu a vlastně celá pražská konzervatoř. Dělali už vyspělejší prvky, takže jsem věděl, že už od první hodiny budu muset dost dohánět. Tenkrát mou první hodinu v Berlíně vedl profesor Marek Róžycki, tehdejší umělecký ředitel. Při prvním cviku, „Plie“ ve čtvrté pozici, mě tak plácnul do levého stehna, abych tu nohu více vztyčil, že jsem pak měl pár dní obtisknutou jeho ruku na stehně (smích).
// Pamatujete se na nějaké tehdejší pocity? První noc na koleji? První hodinu? Euforii, ale i obavy?
Ano, první noc na koleji, a nebo vůbec takové to první období na koleji, bylo trochu náročné, protože se mi dost stýskalo. Bylo to poprvé, kdy jsem byl někde bez rodičů na dlouhou dobu. Ale docela rychle jsem si zvyknul, protože jsem věděl, proč tam jsem a proč tam chci být a pro co to dělám.
// Mohl byste pro naše žáky přiblížit svět, bydlení a možnosti berlínské baletní školy?
Konzervatoř je velice nově a moderně vybavená škola a stejně tak její internát. Pokoje jsou velice dobře vybaveny jak pro učení, tak pro volný čas. Na každém patře byla k dispozici kuchyně, ale součástí je i stravování ve školní jídelně. Občas jsme se však vrhli na vaření společně s kamarády a užili si dost legrace. Na internátu jsme měli dost velkou volnost, i když pravidla jsme také museli dodržovat. Ze začátku nám stačilo pouze poznávat okolí školy, kavárny v blízkém okolí, největší dobrodružství bylo vyrazit do nákupního centra (smích). Podle věku byl také nastaven čas návratu, který jsme museli dodržovat. Ale tým lidí, který se o nás staral, byl skvělý. Vlastně jsme si občas ani nepřipadali jako někde na internátu. Když bylo delší volno, měli pro nás připravený program, kterého jsme se mohli účastnit.
//Takže na bydlení vzpomínate dobře…
Bydlení na internátu bylo fajn z několika důvodů, hlavním asi bylo to, že internát je přímo propojený se školou, a tak po těžké zkoušce člověk jen prošel chodbou a padl vyřízený do postele. Skvělou atmosféru a vztahy vytvářelo i to, že jsme byli na patře namícháni. Jednak byly na patře pokoje holek a kluků, ale mohli jsme se potkávat i se spolužáky z vyšších nebo nižších ročníků. Díky tomu tam byla dobrá parta.
// A výuka?
Nejvíce času jsme vždycky strávili ve škole, protože jsme taky měli výuku šest dnů v týdnu, takže úplně volného času taky moc nebylo a ještě k tomu v Německu v neděli bývá vše zavřeno. Rozvrh byl smíchaný z teoretických a praktických předmětů. Z teoretických předmětu jsme měli matematiku, fyziku, chemii, němčinu, angličtinu atd. Zároveň pro cizince jsme měli doučování německého jazyka, abychom mohli plnohodnotně studovat. Pravidelně jsme chodili ke zkouškám, které sloužily k prověření úrovně znalostí a výsledkem byl certifikát o splnění podmínek. Zároveň škola nabízí vysoké vzdělání, které je spíše pro německé žáky, ale cizinci o to studium můžou zažádat také. Ve vyšším ročníku se už přidá více předmětů, které jsou součástí umění, jako například dějiny baletu, choreografie apod. Klasické předměty zahrnovaly klasický tanec, moderní tanec, gymnastiku, klasický repertoár, moderní repertoár, improvizaci a později také hodinu partneřiny.
// České školy pořádají hodne vystoupení, dnes už i dny otevřených dveří, představení..
Škola pořádala pravidelně vystoupení v Berlíně, ale i v jiných městech, což pro nás bylo velice zajímavé. Nebylo neobvyklé, že jsme se dostali i do představení v Berlínské státní opeře nebo v dalších divadlech. To pro nás bylo zajímavé, mohli jsme se potkat s profesionálními hvězdami, ke kterým jsme vzhlíželi. Dále nás škola připravovala na různé mezinárodní soutěže. Já jsem reprezentoval školu na soutěži v Rize, kde jsem obsadil dvě druhá místa v kategorii klasickeho a moderního tance. V současné době už to škola nedělá, dělají jen malé koncerty, které probíhají ve škole a pak jedno velké představení ve státní opeře ke konci roku.
// Berlínský baletní život, se už dekádu trápí. Změny ve vedení, odchody a příchody, kulturní politika radnice, pociťoval jste něco z toho, nebo jste byl šťasten, že vidíte tak vyspělý soubor?
Když jsem se vrátil do Berlína dokončit svoje studium, tak už bylo po všech těchto „skandálech” a celé hlavní vedení školy se změnilo. Byla nová ředitelka, nová vedoucí pro umělecké oddělení a také nějací noví profesoři. Co se týče toho, jak škola byla vedena, když jsem tam studoval jako malý kluk, tak to bylo úplně jinak, než je to teď. Byl jsem z toho trochu zklamaný, protože jsem na to místo měl super vzpomínky a nepřipadalo mi, že by bylo něco špatně. Naopak pro nás to bylo mnoho příležitostí vyzkoušet si budoucí práci na velkém jevišti. Ale do berlínské školy jsem se vrátil hlavně dokončit své studium a byl jsem moc vděčný, že jsem dostal tuto příležitost po tom všem, co jsem prožil. Ne nadarmo se říká „co tě nezabije, to tě posílí“ a ten rok toho bylo dost
// Ano, kvůli válce, jste se musel vrátit z Ruska. K tomu se ješte dostaneme. Jak dospívá mladý kluk, který studuje těžkou školu, v cizím městě, celý den mluví německy, anglicky, v takovém mezinárodním pluralitním kotli jako vždy byl a je Berlín? Stres, pochyby o sobě, konkurence, jiné sociální kulturní zázemí, první zklamání, první lásky…
Ze začátku to bylo trochu těžké, protože vše pro mne bylo nové a musel jsem se hodně věcí rychle naučit nebo si zvyknout. Například dělat si vše sám, chodit na nákup, uvařit si něco, když jídlo v jídelně nebylo k jídlu (což se občas stávalo, německá kuchyně je někdy trochu zvláštní (smích). Rychle jsem si musel zvyknout, že nemám rodiče okolo sebe a nemohu spoléhat na to, že za mě něco udělají. Ale je to, jako když hodíte neplavce do vody, za chvilku se naučí plavat (smích). Naštěstí jsem v tom nebyl sám, měl jsem kolem sebe hodně lidí, kteří na tom byli podobně, jen pocházeli z jiné země. Škola je hodně mezinárodní, je tam pomalu více cizinců než Němců, takže ze začátku, kdy jsem se mohl domlouvat jenom anglicky, to vůbec nevadilo a domluvil jsem se úplně v pohodě. Škola má velmi dobrý program pro cizince, takže ani s němčinou jsem takový problém neměl, za tři měsíce už jsem plynule mluvil a mohl se v pohodě domluvit kdekoliv. Berlín jako město je velmi velké, vše je velmi daleko od sebe, když člověk někam potřebuje, tak musí vždycky městskou dopravou. A také tam je velky mix národností. Škola, která je takhle mezinárodní a kde bylo více italských a japonských skupin (než například českých), tak se člověk musí naučit tolerovat i jiné kultury a jiné zvyky. Když se na to teď podívám zpětně, tak jsem si uvědomil, že jsem s tím tak trochu bojoval. Samozřejmě, že jsem měl kolem sebe super kamarády a byl jsem za ně hrozně rád a užili jsme si vždycky vše naplno, ale bylo to většinou tak, že já jsem se musel přizpůsobit něčí kultuře a neměl jsem nikoho, kdo měl aspoň blíž k té mé.
//A co konkurence mezi spolužáky?
Konkurence byla veliká, nejvíc jsem to začal pociťovat, když mě začali posílat na soutěže a na různá gala jsem dostával přednost před staršími a zkušenějšími žáky školy. Závist je velmi velká v tomhle oboru a často pasivně agresivní, kdy se lidi přetvařují. Pak se doslechnete něco, co není pravda nebo co se hůře překonává. Ale tak už to v tomto oboru chodí a člověk s tím musí trochu počítat, aby se proti tomu obrnil a nenechal se srazit na kolena nějakou závistí. Na začátku to samozřejmě hodně bolí, ale člověk, když má cíl a ví, proč to dělá, je schopen překonat cokoliv. Samozřejmě teď už tyto pocity umím lépe zpracovat, ale jako malý jsem si ani neuvědomoval, že si nevěřím díky této atmosféře. Naučil jsem se od toho oprostit a jít stále dál a nakonec i to negativní vás formuje. Celkově jsem škole velmi vděčný, protože mi to dalo mnoho zkušeností nejenom v baletu, ale i do života, a škola mě velmi dobře připravila do mojí další kapitoly života.
// Měli jste ve škole a na koleji vychovatele, doktora, terapeuta, možnosti fitka, saunu, jógu, relax, odborníky na výživu, školního psychologa, poradce. Takové zdánlivé technické detaily zajímají vždy kolegy, rodiče, čitenáře, kteří přemýšlí o zahraničí a srovnávají s domácím školským systémem.
Na škole v Berlíně jsme měli fyzioterapii, pro studenty jsou zde možné masáže, ale i různé stroje podporující regeneraci. V případě zranění je zde tým lidí, který studentům pomáhá vrátit se zpět do formy. V případě vážnějších zranění bylo možné se obrátit na lékaře, ten docházel pravidelně jednou týdně. Ale co se týče fitka, sauny, bazénu atd., tak nic takového jsme neměli. V mladších třídách jsme měli gymnastiku, kde jsme měli extrémní protahování a cardio/posilování, které nám vlastně dávalo plno inspirace, co dělat, když potřebujeme posílit nebo co dělat, když máme prázdniny.
// Myslím, že i v roce 2019, kdy jste odešel studovat do Petrohradu, vládla již jakási nechuť vůči ruské baletní škole, tradici. Myslím, že devadesát devět procent studentů by volilo Londýn, Paříž. Pro vás carská a později ruská baletní škola 20. století byla speciální touhou?
Ano, souhlasím s tím, že většina mladých tanečníků si vybere radši jít studovat do Londýna nebo do jiné školy, která je v Evropě. Pro mě vždy byl ruský balet na prvním místě, vždycky jsem na internetu koukal jen na ruské tanečníky a baleriny. V Rusku je balet na velice vysoké úrovni a je to dáno velice tvrdou školou a tím, že balet je velice prestižní záležitostí. Pamatuji si na setkání, kdy jsem dostal nabídku, abych studoval na Vaganově akademii v Petrohradě. Byl jsem s rodiči na konzultaci s jedním profesorem z akademie, a protože rodiče chtěli mít jistotu, ptali se na mnoho různých věcí, které třeba mě až tolik nezajímaly. Táta se pak ale zeptal: „Znáte berlínskou školu? Můžete nějak srovnat, v čem je Vaganova lepší, proč měnit školu?” Pan profesor se zamyslel a řekl: „Berlínská škola je velice dobrá škola, známe ji a nevidím na ní nic špatného. Mají dobrý program studia a znáte berlínská divadla? Podívejte se na jejich program, kdo jsou sólisté? Všichni jsou bývalí studenti Vaganovy akademie. Kolik sólistů je z berlínské školy?” Myslím, že to byla zásadní informace, kdy jsem i na tátovi viděl, že ho to minimálně donutilo přemýšlet a že táta nebyl velkým příznivcem mého přestupu do Ruska (smích).
//Petrohrad, akadémia Vaganové, Mariinske divadlo, náměstí, ulice, kde kráčel Petipa, Čajkovskij, Nurejev, Baryšnikov, Dostojevskij, o tom městě by se dala již jen z tohoto oboru napsat knihovna, a to nemyslíme na dějiny, Romanovce, revoluci…
Petrohrad je nádherné město, ještě dnes se mi po něm stýská. Cítil jsem se tam mnohem více doma než v Berlíně, něco mi vevnitř říkalo, že sem patřím. Kultura a mentalita lidí mi byla bližší, než tomu bylo v Německu, připadalo mi to blíž k České republice. Po nějaké době jsem si vůbec nepřipadal jako cizinec a všichni na škole mě brali jako běžného studenta. A samozřejmě co se týče školy jako budovy, zevnitř je to obrovské a nádherné, plné historických momentů, dalo by se říct, že se ta historie dá cítit na každém kroku, rozhodně to zanechá silný dojem. Po době svého studia jsem neměl úplně moc času často chodit po muzeích či jiných památkách. Ale i tak jsem pár navštívil. Ermitáž muzeum jsem poprvé navštívil ve svém prvním roce v Petrohradě, kdy jsme se tam šli podívat v malé skupince lidí, co chodili na oddělené doučování ruského jazyka. Z Ermitáže jsem byl úplně v šoku, jak moc je to obrovské a kolik expozic tam je. Taky mě zaujalo, že tohle muzeum nejde projít celé za jeden den, člověk se musí párkrát vrátit. V Ermitáži jsem byl nejčastěji, protože tam je uvnitř i divadlo, kde škola pořádala často své koncerty.
// Právě, nejde opomenout samotnou budovu školy na legendární ulici Zodičevo Rossi, dokonalou symetrii obou stran silnice…
Vlastně celá budova je jako jedno velké muzeum, i když to vlastně je školní muzeum (smích). Když se podíváte na mapu a vidíte, na jaké ulici se škola nachází, tak budova školy vlastně kopíruje celou délku ulice. Jednou jsem byl na hodině kulturní historie, která se nachází na úplném konci školy, a musel jsem si jít pro učebnici do knihovny, která se nachází na druhém konci celé školy. Musel jsem tedy projít přes celou školu, jako kdybych se procházel po té ulici, akorát uvnitř (smích). Celkově na mě tedy to prostředí hodně zapůsobilo a při pomyšlení, jaké hvězdy baletu se po chodbách procházely stejně jako já, jsem cítil takovou nostalgii a úctu.
Ještě takový jeden fakt o školní podlaze v sálech a na scéně divadla, všechny mají šikmou podlahu směrem dolu k jevišti. Když jsem poprvé vešel do jednoho z sálu ve škole, tak jsem byl hodně překvapený, že musím jít do kopce, abych se dostal k tyči a přemýšlel jsem, jestli je to jen můj pocit nebo co se děje (smích). Poté jsem zjistil, že všechna divadla v Rusku to tak mají, že scéna je zkosená, aby diváci lépe vše viděli. Ze začátku bylo trochu těžké si zvyknout, a také mi to způsobilo nějaké bolesti v zádech a holeních, ale po čase jsem si zvyknul a vyhovovalo mi to, získal jsem i lepší jistotu a stabilitu.
// Naprosto mě odrovnalo, že jste na akademií mluvil rusky, a dokonce v ruštině absolvoval literní předměty, vy jste se tam pečlivě chystal (smích)
Ano, rusky jsem už mluvil od příjezdu do Petrohradu, i když samozřejmě hned, jak jsem tam začal žít a mnohem víc ten jazyk používal, tak jsem hodně rychle začal mluvit plynule.
// Vy jste se ale nejen na školu dostal, ale ze zahraničného studenta jste se po roce stal, mohli bychom říct, řádným denním studentem.
Když jsem tam nastoupil prvním rokem, tak jsem tam studoval jako stážista, takhle tam studují vlastně všichni mezinárodní studenti. Což znamená, že školu museli moji rodiče platit a žádná malá částka to tedy nebyla. Do studia stážisty na Vaganově akademi spadají jenom praktické předměty a hodiny ruštiny pro cizince. Z toho byli moji rodiče v šoku, protože před nástupem dostali trochu jiné informace, a když už jsme měli platit tolik peněz za studium, tak jsme předpokládali, že budu mít i teoretické předměty, zkrátka že absolvuji plnohodnotné studium jako v Praze nebo v Berlíně. Z toho neměli moji rodiče velkou radost, protože ještě platit nějakou on-line školu nebylo prostě možné. A tak můj otec začal psát na školu, jestli by to nešlo nějak změnit. Nakonec to dospělo do fáze, že můj táta řekl, že se budu muset vrátit zpět, že tento způsob studia si rodiče nepřejí. Zkrátka, že dodělám školu v Berlíně a na stáž se můžu podívat po ukončeném vzdělání. To nakonec změnilo i postoj školy v Petrohradě, takže kvůli mně udělali velkou schůzi vedení školy o tom, že talent jako jsem já nechtějí ztratit (jenom krátce cituji co mi bylo řečeno od školy (smích)). A tak došli k výsledku, že kvůli vízu, které mi bylo vystaveno, nelze změnit typ studia, že ten jeden rok musíme zaplatit, ale oni mi umožní se zapojit do plnohodnotného studia. Mohl jsem tedy začít chodit na hodiny a pak v létě jsem musel udělat zkoušky z ruského jazyka a splnit zkoušku pro vystavení certifikátu, aby mě od příštího roku mohli přijmout jako ruského studenta. Vše se povedlo a já jsem byl moc rád, že jsem tam mohl zůstat, přece to byl můj sen. Takže v roce 2020 jsem nastoupil oficiálně jako ruský student a moji rodiče už nemuseli platit za studijní stáž, už pouze za internát, jídlo a nějaké pojištění. Když jsem začal studovat jako ruský student, tak chvilku na mě profesoři teoretických předmětů koukali divně, jakože ,,co tu dělá cizinec v mé třídě”, ale to se rychle změnilo, protože jsem se fakt snažil a začal jsem pak mít lepší výsledky než většina mých spolužáků ve třídě. Později ode mě i opisovali a nebo se mě ptali, jestli jim můžu poslat úkol, který oni neudělali a nevěděli si rady (smích).
// Bydlel jste přímo v areálu historické budovy, zjistil jste, kdo ze slavných studentů bydlel ve vašem pokoji?
Přesně tak, internát se také nachází hned v areálu školy jako v Berlíně, akorát nebyl tak moderní jako ten v Berlíně. Z toho byli moji rodiče šokováni, ale mně to upřímně nevadilo. Kdo ze slavných umělců bydlel přímo v pokoji, kde jsem žil já, opravdu nevím. Pokoje byly takové malé „bytečky” po čtyřech a některé i po dvou. Většina těchto bytů má takovou malou předsíň s koupelnou a toaletou a dvěma pokoji, kde žijí studenti vždy po dvou.
// Má studium na takovéhle škole i pro mladé lidi, mileniály (jak vás nazývají), jakousi magii? Nepokazit to, makat víc a víc, studovat, protože tady se psaly dějiny, nebo je to prostě jen škola?
Pro mě to místo mělo jakousi magii, protože jsem o tom strašně snil a viděl jsem tu školu jenom na videu na internetu. Věděl jsem, že pro cizince není vůbec jednoduché tam naskočit na studium. Viděl jsem čísla, kolik uchazečů se hlásí a kolik jich škola bere. Takže když už jsem se tam dostal, tak to pro mě bylo takové posvátné místo, které mě více inspirovalo a motivovalo k tomu víc pracovat a jít si za svým snem. Ruský trénink je velice tvrdý a často jsem slyšel, jak na mě profesor křičí, že zostuzuji školu, že něco nedělám správně, protože je to tak prestižní škola a dějiny v této škole jsou obrovské. Takže profesoři toho tak trochu využívali, aby nás dotlačili k vyššímu výkonu, aby z nás dostali nejlepší výsledky. Nevím, jak ostatní, ale pro mě i tento tvrdý přístup byl inspirativní a byl jsem vděčný, že toho mohu být součástí.
// Jak se k vám, studentům ze zahraničí, chovali domácí ruští studenti? Našel jste si kamarády?
Ze začátku trochu chladně, což bych řekl, že je taková normální charakteristika Rusů. Hned, jak zjistili, že rusky opravdu umím, tak mě velmi vřele přijali mezi sebe, a když jsem pak začal studovat jako ruský student a byl jsem s nimi vlastně celý den, tak jsme se dobře sblížili a byli pro mě jako druhá rodina. Do dneška jsem se všemi více méně v kontaktu. Všechna má přátelství v Rusku jsou pro mě jedna z nejcennějších. A stereotyp, že Rusové jsou hodně chladní, zlí, nechtějí se přátelit nebo něco podobného, za mě není pravda. Já bych řekl, že když si získáte jejich důvěru, tak to je i přátelství na celý život.
// A Vaši nejoblíbenější pedagogové?
Určitě ti, co mě sami učili. Alexey Iliyn mi suprově představil ruskou techniku. Určitě i sám ředitel akademie Nikolay Tsiskaridze. V jeho třídě jsem se nenaučil jenom správně vykonávat baletní kroky, ale připravil mě i mentálně pro tento tvrdý baletní svět a naplnil mě vědomostmi, kterých si do dneška moc cením. Polina Rassadina, která byla profesorka na charakterní tanec, naučila mě pořádně prožít každý krok a pohyb. Mikhail Sivakov, profesor na partneřinu, mi dal skvělý základ do budoucna na každé pas de deux, které v baletu je. Naučil mě být dobrým partnerem a umění cítit, co partnerka v choreografii potřebuje. A poslední z mých oblíbených profesorů, kteří mě učili, je Valerij Valeriovic Sergeev. Byl to profesor na hereckou a naučil mě, jak správně dělat každé gesto baletního repertoáru. Ještě mám oblíbené dvě profesorky, které mě přímo neučily. Byly to učitelky dívčí třídy, já jsem se s nimi setkal při nácviku duetu s nějakou jejich studentkou. Yulia Kasenkova a Ludmila Kovalevova, obě mě naučily sebedůvěru a řekly mi tolik věcí, které mě do dneška motivují a pomáhají v mé kariéře. A abych nezapomněl na Berlín, tak můj profesor na klasiku Christopher Böhm, který mi dal mnoho rad do života, a jak pracovat, tak abych se mohl dostat mezi ty nejlepší. Za to jsem mu velmi vděčný.
// A váš nejsilnější zážitek z Petrohradu?
Silných zážitků bylo hodně, těžko nějaký vybrat. No ale asi nejsilnější byl určitě příjezd, který byl mým splněným snem. Ale na druhou stranu byl také druhým nejsilnějším zážitkem odjezd, kdy se mi sen vzdálil.(smích) Bohužel mě okolnosti připravily o možnost dokončit školu, ale zase se říká „co tě nezabije, to tě posílí” a toho se držím. Otevřely se mi jiné možnosti, a tak ničeho nelituji.
// Máte jedinečnou zkušenost, protože jste zažil dva odlišné výukové styly, baletní i celkové vzdělávaní. Berlín jako metropoli západu, kde se dbá na korektnost, inkluzi, svobodu, kde když by žák nebyl spokojen a možná cítil nějakou diskriminaci, šikanu, nepohodlné ubytování a podobně, měl by dokonce nástroje na změnu ve svých rukou. A ruskou školu, kde na vás pedagog sáhne, zmačkne tělo, vytočí nohu, dloubne vás do zad, nebojí se, že ho někdo obviní z nekorektnosti, zvedne hlas, křičí, je emotivní.
Ano, jsou to dva velmi rozdílné světy, které jsem měl možnost poznat. Upřímně metoda v Rusku mi nějak nevadila, ano, bylo to náročné a velmi těžké to občas vydržet, protože někdy byly dny, kdy to přesahovalo hranice. Ale sám jsem na sobě pociťoval, jak mě to posouvá, jak to ze mě dělá lepšího tanečníka a zároveň mě to motivovalo makat víc a víc. Kdy to pro mě opravdu bylo hodně na hraně, a občas i za ní, bylo v době, kdy jsem přešel do třídy ředitele Nikolaje Tsiskaridzeho. Bylo to náročné, ale já bych na tom nic nezměnil, protože to ze mě udělalo jen silnějšího tanečníka a člověka jak fyzicky, tak mentálně. V Berlíně je to úplně jinak, tam takové věci nezažijete. Je tu cítit, že profesoři nemohou tolik přitlačit, protože by mohla přijít nějaká stížnost na nevhodné chování. Trochu mi připadalo, že ve škole dominují víc děti než profesoři (smích). Ale zároveň jsem pak viděl i ty špatné věci na ruském stylu, že některé věci byly opravdu zbytečné. Asi by měla existovat nějaká zlatá střední cesta, která by oba přístupy kombinovala.
// To jsem se chtěl zeptat, co výuka s legendou a ředitelem Tsikaridzem, to je velmi dynamický človek (smích)
Jeho metody jsou opravdu drsné a nebojí se říct, co se mu zrovna nelíbí. Bylo to opravdu psychicky, ale i fyzicky velice náročné, rozhodně nás hnal na hranici našich možností. Tady jsem si opravdu musel říkat, že je to pro můj posun kupředu, protože nebylo výjimkou, že to občas bolelo. A tím bolelo myslím jak psychicky, tak fyzicky (smích). První pololetí bylo opravdu těžké, protože to byl ten čas, kdy všechen řev a tresty přesahovaly moji hranici. Měl jsem pak i strach jít na jeviště, protože on ke mně před východem na jeviště přišel a řekl: „jestli to zvořeš, tak už tě nikdy tančit nenechám!” a s tímhle jsem musel jít tančit na jeviště. Byl jsem z toho vyřízený, protože mi nic nešlo a na jevišti jsem měl jen strach a klepal se. Po novém roce a prázdninách, ve druhém pololetí jsem nějak pochopil a vstřebal, jakým stylem vyučuje, a přestal jsem si to tak připouštět k tělu, naopak jsem si z toho bral jen tu opravu a šel dál. Mám i pocit, že on ve mně tu změnu začal taky pociťovat a ve druhém pololetí už na mě byl hodnější a věděl, že jsem pro něj spolehlivý student.
// Tančil jste ve školním představení Prince v Louskáčkovi, sóla v Bournonvillovi, v Coppélii, to jste se dostal i na slavná jeviště ve městě i do samé mekky Mariinského divadla.
Ve škole se role nepřidělují, ale dělá se na ně takový malý konkurz. Nikdo nemá nic jistého a musí se opravdu makat. K některým z rolí jsem se tak dostal i na poslední chvíli. Například sólo v Bournonvillovi jsem na začátku neměl vůbec tančit. Na poslední zkoušce, před jevištní zkouškou v Mariinském divadle, se profesorům nezdálo, jak to původně vybraný tanečník zvládá zatančit. Nelíbilo se to řediteli ani zástupkyni ředitele, a tak začali řešit, jestli mají nějakou náhradu. Profesor, který to trénoval říkal, že nikdo takový není. Pak někdo z nich řekl „… a co třeba Patrik?”. Profesor s tím moc nesouhlasil, ale řekli mi, ať to zkusím zatančit. Sám jsem byl překvapený, jak jsem to i bez zkoušek dal, a tím hned bylo rozhodnuto, že to budu tančit já. Podobně se mi podařilo se prosadit i v Coppelii. Na Louskáčka mě už obsadili od začátku, a bylo to velmi náročné a hodně práce, bylo to zrovna období, kdy na mě byl profesor Tsiskaridze hodně tvrdý, to bylo zrovna období, kdy jsem se kvůli němu bál i vycházet na scénu.
// V roce 2022 jste před posledním rokem odjel, to bylo kvůli politické situaci a válce?
Ano, opustil jsem Rusko kvůli válce, rodiče se o mě báli a už nebyla možnost tam zůstat. Odjezd byl nečekaný a ze dne na den. Pro mě to byl vesměs konec světa, protože jsem na škole dostával skvělé hlavní role, byl jsem v nejlepší třídě a taky už si mě všimli v Mariinském divadle a chystali se ze mě udělat sólistu. Všechno už se začalo tak lajnovat a najednou bylo všechno pryč. Vrátil jsem se do Česka, kde jsem měl z toho opravdu velkou depresi. Nechtěl jsem o tom s nikým mluvit a celkově jsem byl velmi tichý. Myslím, že i rodiče si to se mnou užili (smích). Díky pomoci Nikoly Márové a Saši Katsapova jsem směl chodit na ranní hodiny do Národního divadla, abych si udržoval formu. Stále jsem ještě doufal, že se vše urovná a já se budu moci vrátit do Ruska. Ale když bylo jasné, že se to jen tak nepřežene, museli jsme jednat. Nakonec jsme rozhodli, že bude nejlepší dokončit poslední rok studia v Berlíně, kde mám nějakou historii a kde mě znají.
// V září loňského roku jste po dokončení studia (opět v Berlíně) získal angažmá v Junior Company Nizozemského národního baletu, po záskoku v Raymondě vás šéf Ted Bransem jmenoval členem hlavního souboru. Chtěl jste do Amsterodamu , i když se jednalo o Junior company?
Jsem tady moc šťastný, miluju tohle město, lidi a v divadle jsem moc šťastný. V Raymondě jsem zaskakoval dost. Bylo to náročné a přiznám se, že i lehce stresující, ale já jsem byl nadšený. Když si mě šéf jednou zavolal do kanceláře a oznámil mi, že mě přijímají do hlavního souboru, tak jsem tomu nemohl uvěřit a měl jsem strašnou radost. Byl jsem vděčný, že si všimli, jak pilně pracuji.
// Jiné soubory vás nelákaly?
Co se týče jiných divadel, tak ano, měl jsem i jiné nabídky a pokukoval jsem i po jiných divadlech. Nabídka do Amsterdamu byla moje první, hned po konkurzu se mi tu moc líbilo a cítil jsem v sobě příjemný pocit. Zúčastnil jsem se ještě konkurzu ve Stuttgartu, kde jedna velká organizace YAGP pořádala velký konkurz, kam přijížděli šéfové z různých divadel světa. V té době jsem už smlouvu s HET měl, ale i tak jsem šel ještě na tento konkurz se třeba jen ukázat, popřípadě se potkat s lidmi, seznámit se a navázat kontakt. Nic jsem od konkurzu ani neočekával, ale odjížděl jsem odtamtud se sedmi nabídkami do různých divadel: Mexiko, ABT v New Yorku, Tulsa Balet USA, Estonsko, Drážďany, Mnichov, Norsko. Byl jsem z toho ve velkém šoku, protože jsem to opravdu nečekal. Poté nastalo velké rozhodování, co dál…bylo to pro mě velmi těžké, jsem typ člověka, co nemá rád rozhodování mezi více variantami, obzvláště když je v tom moje kariéra a celý život. Celkově mi nabídka z Amsterodamu dávala velký smysl s ohledem na budoucnost. Do dneška svého rozhodnutí nelituji.
// Jak funguje Junior company?
Hodně lidem se to třeba nelíbí a říkají, že je to jako dělat dva roky školy navíc. Já jsem si to taky ze začátku myslel. Ale postupem času jsem přišel na skvělé výhody zde v Amsterdamu, kde je práce junior company velmi promyšlená a propojená s hlavním souborem, máte tak možnost se posunout dál v kariéře. V Junior balet je šance se ukázat, protože mají také svůj repertoár, s kterým pak jezdí na turné. Jsme v kontaktu s bývalými spolužáky, kteří naskočili už do hlavních souborů divadel, ale stěžují si, že pořádně netančí a chodí domu unavení z toho jak vlastně nic nedělali. To já říct nemůžu, zkouším se souborem a mezitím máme i zkoušky našeho repertoáru Junior company. Někteří lidi si můžou myslet, že junior je ztráta času, já si to nemyslím, vidím v tom možnost se postupně zlepšit a připravit se tak na přestup do profesionální práce v souboru.
// Jde z toho vyžít?
Vyžít se z toho dá, v prvnim roce Junior company nemáte plný plat, ale divadlo se o vás kompletně stará. Zajistí ubytování, postarají se o zdravotní pojištění a máme přístup ke všem službám, jako bychom byli v hlavním souboru (sály, posilovna, lékaři, fyzioterapie, masáže, atd.).
// Raymonda je v HET baletu velice zajímavá inscenace ohledně dramaturgie. Jean je vyhnán Abderachmanem a Raymonda slaví svatbu s ním. Vnímá dnešní tanečník dramaturgii, režii, ve které tančíte? Zajímá Vás to?
Raymonda tady má úplně jiný příběh, což pro mě ze začátku byl velký šok. V Rusku jsme se učili o tom, jak Raymonda sní a miluje Jean de Briena a na konci si ho i vezme, tady si vezme Abdurachmana, který je v ruské verzi záporák. Já jsem upřímně fanoušek klasické verze, která se hraje v Rusku. Přijde mi to víc harmonické a pochopitelné. Ale i přes tyhle odlišné věci se mi Raymonda v Amsterdamu moc líbí, nádherné kulisy, kostýmy, tance… celé dohromady to vypadá velkolepě.
// Klasika i klasický baletní repertoár bude vaše velká vášeň…
Ano, klasický balet pro mě znamená hodně a naplňuje mě. Cítím se v něm o něco lépe. V klasickém baletu člověk má tu možnost předat divákovi příběh a silné pocity, to občas v moderně není. Příběhy vyprávěné klasickým baletem mi přijdou přímočařejší a lépe pochopitelné pro diváky, ale i pro tanečníky. Někdy není jednoduché se v moderně naladit na stejnou „frekvenci” jako autor. Ale to nemění nic na tom, že bych nechtěl tancovat modernu, nebo že bych ji nějak přehlížel. Tanec miluji, ale klasický baletní repertoár prostě o něco víc (smích).
// Tanečníci by se mohli rozdělit na dvě skupiny; ti, kteří hodně čtou, přemýšlí, chodí do muzeí, zajímá je činohra, artové filmy, a skupina, která maká v divadle a doma odpadne u videohry. Kam řadíte sebe?
Já bych sám sebe zařadil někam doprostřed. Miluji kulturu, jiné umění, muzea…v Rusku jsem se naučil, že umění, ať je jakékoliv, je propojené, a každý si od každého může něco vzít nebo se inspirovat. Zároveň ale taky vím, že musím na sobě dřít dál, takže také jsou dny, kdy zůstávám na sále déle a pak přijdu domů, dám si jídlo a kouknu třeba na nějaký film a úplně vypnu. Záleží, jak se cítím a nebo jak moc jsem po celém dni nebo týdnu unavený.
// Vy jste pořád ještě dost silný, třeba dokonce rád vaříte…
Vaření miluji, vydržím se na lidi, kteří to umí, koukat celé hodiny. (smích) Zrovna vaření pro mě byla většinou nutnost (smích). Občas si něco rád uvařím, ale rozhodně to není mé hobby. Někdy děláme s přáteli, a dělali jsme to i na škole, že se sejdeme a společně něco uvaříme … na grilu, nebo když je ošklivo, tak upečeme dort, koláč, apod. Ale je to spíš forma zábavy a relaxace, než že by mě bavilo vařit. Rád se zúčastním a užiju si tu legraci u toho. Nejraději mám, když mi někdo něco dobrého připraví a na mě je jen, abych to snědl. (smích)
// Nemohu opomenout váš zájem o módu. Máte v divadle dobré kostýmy? Jste s nimi spokojen?
Na kostýmy jsem měl vždycky štěstí, snad jedině když se vrátím hluboko do minulosti a vzpomenu si na první kostýmy pražské konzervatoře, tak se musím smát (smích). Na jednom představení jsem vystupoval v bílém tričku, na kterém byly fixou namalované knoflíky (smích) … měli jsme představovat vojáčky … no bavíme se tím doma dodnes. (smích) Ale v Berlíně, v Petrohradě nebo v Amsterdamu si nemohu stěžovat. Všude jsem se setkal s obrovsky profesionálním týmem lidí, kteří se přípravě kostýmů intenzivně věnují a dokázali vždy připravit skvělé kostýmy. Vždy to pro mě byla radost vystupovat v takto připravených kostýmech.
// Co takový minidotazník na závěr? Za pět let si to zopakujeme(smích)
Příroda či město?
Město
Kolo či auto?
Zatím kolo (smích)
Peníze či sláva?
Sláva
Praha nebo Amsterodam?
Amsterdam
Džíny alebo kalhoty?
Kalhoty
Pop nebo klasika?
Pop
Rodina či kariéra?
Rodina
Vodka nebo pivo?
Vodka (smích)
Gogh či Kupka?
Gogh
Smetana či Čajkovskij?
Čajkovskij
Trikot nebo moderní kostým?
Trikot
Klasika či moderna?
Klasika
Angličtina nebo ruština?
Ruština
Kniha nebo film?
Film
// Mluvíte tak zaujatě o své profesi a celém studiu, o té cestě, vášni tančit, zlepšovat se. Je smysl života v tanci? Není to jen práce, které jste doposud obětoval všechno?
Zeptejte se mě na to za pět let (smích). V tuto chvíli je to rozhodně vášeň a smysl života nalézám v tanci. Tanec opravdu miluji a chci se posouvat stále dál. Jsem šťastný, že se tím současně mohu taky živit. Vlastně zatím jsem nad tím ani nemusel uvažovat jako nad prací. Dělám to, co mě baví, potkávám skvělé lidi a mám možnost navštívit zajímavá místa. Co víc si přát.
// Jaký by měl být podle vás dneska pánský sólista ve velkém baletním souboru?
Nemyslím si, že jsem ještě v pozici, kdy bych mohl říkat, jaký by měl sólista být a co dělat. Já se na to dívám z pozice, kdy se spíš zeptám sám sebe, jakým bych chtěl jednou být sólistou, co se mi u jiných tanečníků líbí nebo nelíbí a jak se od nich inspiruji. Líbí se mi, když mají sólisté obrovský projev na scéně. To je něco, co chci taky umět, aby lidé cítili se mnou moji radost, smutek, bolest, zlost či lásku. Tohle je pro mě asi největší věc, která se mi u jiných sólistů líbí a inspiruje mě. Samozřejmě technika, linie, síla a skoky jsou důležité, s tím nelze nesouhlasit. Je obdivuhodné vidět někoho na jevišti dělat obrovské skoky a hodně piruet, ale je to nuda, když z toho nic nevychází, to můžu rovnou jít sledovat gymnasty do haly. V baletu prostě nesmí chybět ani to herecké umění. Balet je umění a je to o projevu, který přenášíte lidem v hledišti, protože to je právě to, co si lidé budou nejčastěji a nejdéle pamatovat.
Photo: Antonio Gervasi
Jazyková korektura: Kamila Kmentová
