Stanislav Fečo

Patří k prvním baletním umělcům, kteří po revoluci opustili zemi a dokázali se etablovat na obrovském, konkurenčním, baletním, světovém jevišti. Výčet jeho rolí jak v Národním divadle v Praze, tak i z jeho aktivní kariéry ve světě by zabral pěkných pár desítek řádků. Tančil hlavní role v baletech Labutí jezero, Giselle, Raymonda, Louskáček, Korzár, Bajadéra, Spící krasavice, Šeherezáda a další. Tančil v baletech předních choregorafů jako Roland Petit, George Balanchine, Jiří Kylián, Han van Mannen, Alvin Ailey a další. Podobně dlouhý je výčet slaných primabalerín, kterým byl tanečním partnerem, či prestižních pozvánek na světové baletní gala a hostování (Teatro Colon v Buenos Aires, Gala des étoiles v Montrealu, či festival Due Mondi v Spolettu). Po ukončení aktivní sólistické dráhy se začal věnovat choreografii. V Jekatěrinburgu inscenoval Bajadéru, pro balet Venemuine v Estonsku Giselle, nebo balet Palladio pro baletní soubory v Permu či Jekatěrinburgu. Dlouhodobě spolupracuje se světově uznávaným choregorafem Vasilym Medvedevem v předných světových scénách a také s monumentálním baletním festivalem Dance Open v Petrohradě. Jako první Čech absolvoval magisterské studium na slavné Akademii ruského baletu A. J. Vaganovové v Petrohradě. Jako baletní mistr a pedagog je celoročně hostem v souborech po celém světe. Jen v Česku jakoby neexistoval. Stanislav Fečo – vynikající tanečník, jehož baletní dráha je spojena s největšími tanečníky své doby, se nevyhýbá žádnému tématu. Strhující a dojemnou pasáž tvoří jeho otevřená výpověď o rakovině, kdy z tohoto fatálního pas de deux se smrtí nakonec vyšel jako vítěz. Pro všechny fanoušky a milovníky baletu budou zajímavé i jeho vzácné vzpomínky na věhlasné taneční partnerky a kolegy a jeho otevřené, upřímné a profesionální názory na balet v současnosti.

Vedli vás rodiče k divadlu?

Maminka mě prvně přivedla do Smetanova divadla na baletni představení Ferda Mravenec. Bylo mi šest let a představení na mě udělalo tak obrovský dojem, že jsem si moc přál v něm tančit a tudíž jsem donutil rodiče, aby mě přihlásili do baletní přípravky Národního divadla. Tím byl můj osud zpečetěn (smích).

Na koho jste se chodil dívat na balet do Národního?

V době, kdy jsem docházel ještě do přípravky (k dámám Sobotkové, Páskové a Špryslové) a potom dále už na konzervatoři (dříve HTŠ), jsem se chodil dívat na Martu Drottnerovou, Miroslavu Pešíkovou, Hanu Vláčilovou, Janu Kůrovou, Michaelu Černou, Marii Hybešovou, Lubomíra Kafku, Vlastimila Harapese, Jaromíra Petříka, Jana Kadlece, Jana Němce, Jaroslava Slavického, Jiřího Horáka… Byla to celá plejáda. O to víc potom bylo zajímavé stát se partnerem například Jany Kůrové a Hany Vláčilové.

Mnoho historiků a recenzentů vzpomíná na velkou epochu Pražského komorního baletu (PKB). Zaujal vás Pražský komorní balet s Pavlem Šmokem?

Přiznám se, že ačkoliv si Pavla Šmoka i PKB nesmírně vážím, nikdy mne to tímhle směrem netáhlo. Chtěl jsem pracovat ve velkém divadle a tančit ve velkých baletech. Miniatury mám rád, ale jen občas. Nicméně PKB, to je celá epocha velkých osobností a je škoda, že dnes už nemá tento soubor takovou prestiž a hvězdy, jako dřív. Měl jsem ale štěstí tančit ještě na škole překrásný Šmokův duet Musica Slovaca!

V době své taneční kariéry jste byl velký perfekcionista. Byl jste jím už na škole?

Byl jsem jím – jak tak na to vzpomínám – vždy, aspoň co se týká baletu. Ve škole jsem neustále někoho opravoval, radil. Dneska, když jsem v pozici baletního pedagoga, mám na sebe vztek, že jsem spoustu věcí nedělal správně v mládí. Jenže v tom našem povolání to už tak chodí, že když už konečně víš co a jak, tak tvůj čas vypršel.

Měl jste čas na běžné záliby dospívajícího kluka, nebo jste byl většinu času na konzervatoři?

No, my jsme tam opravdu téměř žili. Od osmi ráno do osmi večer. Já jsem tam jedno období strašil již od sedmi od rána a seděl ve špagátu (smích), se kterým jsem bojoval celý život. Dnes nechápu, jak jsme to mohli vydržet, každý den v takovém stresu, přejíždění několikrát denně. Záliby jsem měl různé, ale nějakým způsobem stejně směřovaly k umění nebo sportu. Rozhodně jsem nikdy neměl rád hrát si na vojáky, prát se, hrát fotbal, atd.

Bylo možné se do roku 1989 účastnit za školu nějakých prestižních evropských baletních soutěží?

Možné to určitě bylo. Stačí se podívat, kolik našich tanečníků vybojovalo tolik zlatých, stříbrných i bronzových cen. Já jsem měl štěstí zúčastnit se během studia soutěží ve Varně, Moskvě a Lausanne a bylo to nesmírně přínosné, ačkoliv jsem na úspěch nedosáhl.

Skončil jste Taneční konzervatoř těsně po listopadu, v roce 1990. Pociťoval jste jako člověk na prahu dospělosti nějaké změny ve společnosti?

Samozřejmě. Už třeba jen to, co se odehrálo na konzervatoři mezi pedagogy, kdo jak rychle pochopil, jakým směrem vítr vane… Bohužel i někteří velice dobří pedagogové po sametové revoluci na to doplatili. Zapomněli si včas převléct ten správný kabát…

…zajímavé, můžete říct něco konkrétnějšího, prosím?

No, například naše paní profesorka Kliková byla zástupkyně ředitele, ovšem ona vůbec nebyla schopna se v ten moment sametové revoluce zorientovat. Stála si za svými názory a samozřejmě byla zproštěna funkce. Později, po našem absolvování, jí nabídli odchod do penze, namísto toho, aby zúročili její schopnosti. Když se na to podíváte, ten náš ročník byl skutečně napěchován osobnostmi: Tereza Podařilová, Zuzana Tesařová-Pokorná, Jiří Pokorný, Markéta Plzáková… Byla tam taky ještě velmi talentovaná Helena Ryntová- Boháčová, která nebýt zdravotních problémů by byla nesporně ještě jednou hvězdou.

Pamatujete si na škole třeba na bratry Bubeníčky nebo Dariu Klimentovou?

Daria byla o ročník výš a spolu s ní jsem prvně tančil například pas de trois v Louskáčkovi v představení baletu Národního divadla. Byl jsem ve třetím ročníku. Později jsme spolu ještě několikrát vystupovali, například ve Spící krasavici. Na konzervatoři byla Daria už jasnou hvězdou a v Národní divadle právě ona byla mou partnerkou první dva roky. Potom se nám podařilo si ještě párkrát spolu zatančit na mezinárodních gala a festivalech, kam jsem ji zval jako svou partnerku. Bohužel v poslední době už nejsme v kontaktu, kvůli hloupému nedorozumění. Docela mě to mrzí… A Jirku s Ottou si pamatuji, jak je k nám přivedli. Hned bylo vidět, že jsou výjimeční. Měli jsme stejného pedagoga pana Halásze. Dával mě jim za vzor, vždycky jsme měli takový pěkný vztah. Několikrát jsme společně vystupovali v gala v Petěrburgu. Kluci jsou neuvěřitelní a jsem na ně vždycky moc pyšný, když vidím, jakých výšin dosahují!

Když jste měl takové spolužáky, nemáte nějaké veselo-trapné, skandální historky ze školy?

Přímo školní historka mně ani moc nenapadá, ale mám jednu takovou veselou a hodně trapnou…(smích). V roce 2003 jsem byl pozván na gala světových hvězd do korejského Soulu spolu s tehdejší megahvězdou baletu Julií Machalinou. Byl to pro mě tehdy obrovský zážitek. Složení tanečníků bylo opravdu hvězdné. Paloma Herrera a Marcelo Gomes z American Ballet Theatre, Agnès Letestu a José Martinez z Pařížské opery, Sergej Filin a Světlana Lunkina z Velkého divadla, Yuan Tan tehdy z Houstonského baletu… – a mnoho dalších. Samozřejmě jsem se chtěl ukázat v tom nejlepším světle. Nicméně si mě z tohoto gala pamatují hlavně proto, že se mi rozepnul háček na kalhotách během vystoupení v Šeherezádě a kalhoty mi na konci spadly úplně…(smích) Dodnes tomu nemůžu uvěřit, že se to skutečně stalo. Nedávno jsem potkal v Bostonu paní Hae Shik Kim, pořadatelku Gala a od srdce jsme se tomu znovu smáli. Stejně tak jako před pár dny s Agnès Letestu v Paříži.

V Národním divadle jste byl v angažmá dva roky. Jaké byly?

Byly to pěkné dva roky! Hned po nástupu do divadla jsem jako první roli tančil Venkovského chlapce v baletu Giselle. Dál přišlo pas de trois v Labutím jezeře, Modrý pták ve Spící krasavici, Svatební pár v Sylfidě, Basil v Donu Quijotovi a hlavně Armand v Dámě s kaméliemi. Setkání a práce s Petrem Weiglem mne ovlivnilo na celý život a byl to právě on, kdo mě později do Národního divadla vrátil. Dnes s odstupem času chápu, že takovou zelenou, jakou mi dal tenkrát Vlastík Harapes, dostává jen málokdo a jsem mu za to strašně vděčný. Vzlet v kariéře není možný bez podpory šéfa. Nicméně, ke konci druhé sezóny jsem pocítil jakousi stagnaci a také přání někam odjet a zdokonalovat se, učit se.

Čeští tanečníci si často stěžují, že musí tančit hrozné „pakroky“ a že by chtěli tančit něco krásného. Měl jste v době svého angažmá po škole taky ten pocit?

V období o kterém mluvíme, jsem měl možnost vystupovat více méně v klasických velkých titulech a několika choreografiích Kyliána a van Mannena. K tomu jsem žádné výhrady neměl. Pak tam ovšem byly některé tituly jako Tančírna, což pro mě bylo doslova za trest. Zkušenějším tanečníkům tehdy nedělalo problémy improvizovat a dělat si na jevišti ze všeho legraci. Pro mne to tenkrát byl velký problém. Nechápal jsem úmysl choreografa a v devatenácti letech to opravdu nebylo jednoduché. Doslova mne zachránila partnerka Roberta Meschiari , která mne podržela a dovedla vyhecovat k takovému lehkému bláznovství na scéně.

Balet je v Česku proti činohře mladým uměleckým žánrem, vedle ní je vždy jakousi Popelkou. Navíc po činohře následuje opera a balet je na posledním místě. Čím to je? Je to historickými souvislostmi?

Nevím, proč je balet u nás tak nepopulární. Určitě v tom bude malá tradice. I to je v podstatě jedna z příčin, proč se mi líbí pracovat v Rusku. Tady je každý baletní umělec, choreograf nebo baletní mistr váženou osobností ve společnosti. Ale i v našem divadle v Jekatěrinburgu je nejdřív na řadě opera a teprve poté balet. Přitom balet má daleko vyšší návštěvnost, vydělává více peněz atd.…

Proč jste tak brzo odešel? Vyměnit jistotu v Praze za nejistý odchod?

Jak jsem již říkal, toužil jsem po změně, po znalostech a setkáni s velkými lidmi. A byla v tom samozřejmě i láska…

To zní romanticky, po tvrdé práci na škole se na začátku úspěšné kariéry zamilovat. Nebyl to risk?

Když je člověk zamilovaný doopravdy, nezamýšlí se nad tím, jestli riskuje. Prostě jde za štěstím…Nikdy jsem toho nelitoval.

Jak se na vás dívali v Rusku? Po tolika politických změnách, nedívali se na vás skrz prsty?

V Rusku vždy všechny cizince vítají s otevřenou náručí a jakýmsi obdivem. Skrz prsty rozhodně ne. V Petěrburgu jsem cítil určité tlaky, že člověk neměl jejich školu. Nicméně i to se časem změnilo, když viděli, že jsem si vypracoval techniku, ruce tak, jak jsou na to zvyklí. A na nějakou politiku se v uměleckých kruzích vůbec nebere ohled – na rozdíl od Česka, kde jsem to mohl pocítit na vlastní kůži velmi citelně. To když jsem ještě hostoval v baletu Romeo a Julie a na programu bylo napsáno, že jsem z Ruska… Tolik špatných kritik, speciálně cílených, aby člověka ponížily, jsem nikdy nikde neměl. A později, již jako sólista baletu Národního divadla, jsem spíš cítil záměrnou ignoraci opět kvůli tomu, že jsem příliš spojen s Ruskem. Kdybych pracoval někde v západní Evropě, určitě by to vše bylo jinak.

Rusko je zvláštní krajina. Plná historie, mnohdy velmi temné, vedle velkolepých měst bída většiny obyvatelů…

Je to zvláštní země. Ale v mém oboru je to země, která mi dala práci, pocit jakési vážnosti, možnosti realizovat se jako tanečník, baletní mistr, choreograf. Libí se mi právě ta veliká historie a tradice, kterou tahle obrovská země má. Líbí se mi cítit se aspoň někdy částí toho obrovského kolosu. Samozřejmě je spousta věcí, které se mi nelíbí. Ale nebylo by pěkné kritizovat zemi, která mi nabídla domov a jistotu na tolik let.

Často se ve zprávách mluví o politické nesvobodě, kastě oligarchů, vlastně o pokračující chudobě prostých občanů, drahém živote v Moskvě či Petěrburgu… Je to skutečně tak?

Určitě to tak je… Nicméně Rusko člověk normálním rozumem nepochopí. Je tu obrovská část lidí, která má tolik peněz, že se nám o tom nesní a stejně tak je moře těch nezabezpečených. Nejvíc mi dnes vadí to, že ti mladí vše chtějí mít, aniž by pro to něco udělali. Drahá auta, byty, oblečení, restaurace, exkluzivní dovolené atd.… Proto hledají jen, kde by koho okradli, podvedli atd..

Kauza Pussy Riot způsobila velké emoce. Má pravoslavná církev pořád takový vliv? A jsou třeba velcí tanečníci skutečně tak nábožní, jak je to často vidět v dokumentech… Jak mají v šatnách ikony, pokřižují se před výstupem… Nebo je to jen taková divadelně – umělecká pověrčivost? Potkal jste nějaké velké baletní a náboženské fanatiky?

To je příliš široký záběr otázky – Pussy Riot byl takový ten společnost zastrašující manévr a skutečně si nemyslím, že to co vyvedly, až tak někoho ve skutečnosti pobouřilo… Maximálně mohly dostat pokutu. Jinak většina lidí věřících je a přiznám se, že síla té pěkné energie je někdy hodně cítit… Vnitřně mě to uklidňuje i pomáhá.

Prošel jste v Rusku několika divadly. Jak se teď s odstupem času na toto pětileté období díváte? Co vám dalo a co naopak vzalo?

To období bylo daleko delší, protože i po té, co jsem se vrátil do Prahy do Národního divadla, jsem kontakt s Petěrburgem neztratil a nadále spolupracoval s různými baletními tělesy a byl zván jako partner předních balerín. Toto období mi dalo obrovské zkušenosti. Prosadit se v takovém baletním městě jako je Petěrburg nebylo vůbec jednoduché. Určitě pomohlo to, že jsem byl cizinec a to, jak Rusové na cizince vzhlíží. Bylo pro mne maximálním štěstím stát u jedné tyče s osobnostmi, které většina zná jen z videa. Myslím, že jsem se za ty roky jaksi prodchnul stylem, manýrou a tím vším, co se u nás málokdo dokáže naučit. Těžím z toho dodnes. A co mi to vzalo? Nejsem si jistý… Možná jen kdybych třeba zůstal v Praze, jako někteří kolegové, tak bych měl plnou skříň Thalií? (úsměv) Tak jako oni… A takhle nemám žádnou… (smích)  I když jsem jednou přece jen v nominaci byl… Ale díky intrikám jsem ji nedostal a myslím, že mě tenkrát opravdu poškodili.

Poznal jste velký svět baletu, tradici. Je skutečně pravda, že si v Rusku svých baletních umělců tolik považují?

Už jsem na to částečně odpověděl. Je to tak a je to velmi příjemné, že většina národa dokáže jmenovat alespoň dva, tři známé baletní umělce. Nejsem si jistý, jestli u nás, kromě pana Harapese, někoho lidi vůbec znají.

Vedle současné kauzy Filina si vybavuji velkou kauzu, která zastínila i politiku a dostala se do světového tisku – Anastasie Voločkovové… To jak byla propuštěna, protože ji nechtěli partneři zvedat… O co tehdy šlo?

No, to byl tenkrát velký poprask. O co tenkrát skutečně šlo, ví asi jen malá skupina lidi. Určitě to, že ji nechtěli partneři zvedat, je nesmysl. Nasťa nebyla žádné peříčko, ale z vlastní zkušenosti vím, že zvedat ji nebyl až takový rozdíl od jiných partnerek. Tančili jsme společně celé představeni Dona Quijota v Doněcku na světovém baletním festivale a dokonce to šlo v přímém přenosu na celou Ukrajinu. Mám na to dodnes krásné vzpomínky. Tolik jsem se snad nikdy v životě neklaněl. Ovace, které trvaly třeba i pět minut mezi jednotlivými variacemi, to je v Česku nemyslitelné. Dnes bohužel Voločkovová vystupuje jen ve svých show, kde se nechává zvedat několika členy skupiny, která s ní účinkuje, a s uměním to má málo co společného. Je to smutné. Nicméně ji zná každý člověk v Rusku a je předmětem téměř každé světské besedy…

Tančil jste v mnohých gala, v představeních s uznávanými primabalerínami. Splnil se vám tím třeba i nějaký ten mladický sen, s někým si zatančit?

Samozřejmě! Bohužel, ta jména mladší generaci už téměř nic neříkají. V té době to byly takové hvězdy jako Galina Mezenceva nebo Lubov Kunakova, Taťána Těrechova. Znal jsem je jen z ruské televize a z videa a nikdy by mne v té době nenapadlo, že se stanu jejich partnerem. Později to byla ještě Julia Machalina, Larissa Ležnina a Žana Ajupova. Samozřejmě bylo moc fajn tančit v gala, kde mými kolegy byli třeba Carlos Acosta, Jose Manuel Carreno, Julio Bocca, Manuel Legris, Agnès Letestu, Evelyn Hart, Elisabeth Platel, Ulyana Lopatkina, Diana Višněva, Sergej Filin a mnoho dalších hvězd.

To je jedno zvučné jméno za druhým. Dal by se porovnat váš plat v Rusku s platem tanečníka v Národním divadle Praha?

Jestli máte na mysli to tehdejší období, tak to si už neumím vybavit. Tenkrát jsem si vydělával peníze nejvíc na zahraničních turné. A jestliže se bavíme o dnešku, tak vím stoprocentně, že plat, který mi platí dnes v Jekatěrinburgu, bych nemohl dostat téměř nikde v západní Evropě. Tudíž v Česku, předpokládám, také ne.

Uchoval jste si kontakt s Prahou?

Bohužel, ten kontakt je skutečně minimální. Člověk má pocit, jako by ho vymazali z historie. Z bývalých kolegů z divadla nejsem v kontaktu téměř s nikým. Jen v sociálních sítích občas zhlédnu nějaké nové fotky či komentáře… Je to zvláštní a ani nevím, kdo za to vlastně nese vinu… Já, či bývalí přátelé a kolegové? Když někoho potkám, tak jsou všichni samozřejmě velmi příjemní. Jinak ten kontakt je opravdu omezený. Vlastimil Harapes, Zdeněk Prokeš, Jana Hošková – to je těch pár lidi, se kterými se téměř vždy setkám, když jsem v Praze. Jinak ten neumělecký kontakt samozřejmě existuje stále. Maminka, bratr s rodinou…

V roce 1997 jste se do Prahy na čas vrátil. Byly poznat nějaké změny v baletním souboru proti roku 1990?

Baletní umění se vyvíjí neskutečně rychle, proto určité změny byly. Dnes se mi to těžko hodnotí. Soubor byl menší, než když jsem nastoupil v roce 1990. Zásadní změnou pro mne byly přípravy na představení v Anenském klášteře místo v mých milovaných sálů ve Státní opeře – dříve Smetanovo divadlo. Paralelně s mým příchodem se jaksi změnila na několik let i repertoárová politika. Vrátila se velká klasika a skončila epocha Vaculík – Bednárik. Ačkoliv potom bylo toto období samozřejmě kritizováno, myslím, že to byl jeden z těch časů, kdy na tom balet Národního divadla byl o něco líp, než předtím a poté.

Jaké to bylo pak, když jste odešel z Prahy, kde jste tančil v mnohdy silně nepovedeně okopírovaných sovětských choreografiích a najednou jste měl před sebou velké role a těžké choreografie?

Nesouhlasím s tím, že v Praze byly nepovedeně okopírované sovětské choreografie. Samozřejmě, ty inscenace mnohdy nebyly tak kvalitní jako například v Mariinském či Velkém divadle. Nicméně v porovnání s tím, co občas můžeme vidět dnes, to nebylo skutečně tak špatné. Naopak, díky zkušenostem z Prahy jsem se při svých začátcích v Rusku cítil daleko lépe…

… myslel jsem to tak, že mnoho českých choreografů se – dalo by se říci – chlubilo cizím peřím… Raději nebudu jmenovat, ale: Spartakus byl okopírovaný Grigorovič, Legenda o lásce se tvářila jako česká choreografie, o okopírovaném Labutím jezeru a Giselle raději ani nemluvím…

Například Labutí jezero bylo kdysi v Praze vytvořeno Dudinskou a Sergejevem. Takže skoro originál, nebudeme-li se zamýšlet, kolik toho sám Sergejev postavil a změnil, protože dnes se nám zdá, že je to originál Petipy. Ty ostatní balety samozřejmě byly vytvořeny pod dojmem z těch ruských představení… Ale nevidím v tom nic špatného. Vzpomeňme, jak Bournoville vytvořil Sylfidu (úsměv), právě na základě obrovského dojmu z představení Taglioniho. Je jen divné, když si lidé přivlastňují cizí choreografii a nepřipomenou ty autory, podle kterých dotyčný balet postavili. To se bohužel u nás v Česku dělo a děje často. Na druhou stranu já bych se nebál ty autory, které nechcete jmenovat, uvést… Pan Jiří Blažek, Miroslav Kůra, Olga Skálová, Jiří Němeček… To jsou opravdu velké osobnosti a díky nim jsme tu klasiku doma měli. I když možná ne vždy v té úplně správné podobě.

Tančil jste stěžejní role velkých romantických baletů, mnohé moderní neoklasické tituly. Která role byla pro vás nejkrásnější?

Na tuhle otázku je těžké odpovědět… Pro mne byly asi nejkrásnější role Armand v Dámě s kaméliemi v choreografii Roberta Balogha a režii Petra Weigla, Oněgin v choreografii Vasilije Medveděva a znovu Armand v choreografii Vasilije Medveděva. Všechny ty role byly postaveny přímo na mne a tomu se nic nevyrovná. Jinak jsem vždy miloval tančit Romea, v různých choreografiích. Vlastně na mne Romea stavěli také dvakrát. Zažít pocity velké lásky, smrti atd… To je něco úžasného, až magického…

V Rusku Labutí jezero končívá šťastně. Na západě si spíš uchovají tragický konec, protože Princ porušil slib daný Odettě. Který závěr je podle vás správnější?

Nevím, který je správnější. Tančil jsem tolik různých verzí… Vyrostl jsem na pohádkách a dobro by přece jen mělo nad zlem vítězit. Jenže v životě to, bohužel, ne vždy končí šťastně. Proto je asi ten tragický konec oprávněnější a více ze života, kde člověk za své chyby musí platit.

A kdybyste vy inscenoval Labutí jezero, jaký by byl závěr od příchodu Prince k jezeru ve IV. jednání?

(smích)  Až budu ten balet stavět, tak se nad tím zamyslím hlouběji…

Trvá ještě například velký kult choreografa Jurije Grigoroviče?

Kult asi ne, ale ve Velkém divadle dodnes převážná většina repertoáru je právě z dílny Jurije Grigoroviče. Bohužel, je tomu tak i v klasických baletech. Na scéně se uvádějí především jeho verze a redakce.

Říkáte „bohužel“, myslíte, že to není správně? Dnes se často začíná mluvit o mnoha talentovanějších choreografech, které však režim zničil….

Grigoroviče si nesmírně vážím a dodnes vzpomínám na ty chvíle, kdy se mnou pracoval na Louskáčkovi, i na jeho slova po premiéře, kdy mě srovnal s Vasiljevem, Muchamedovem a Lavrovským… To pro mne moc znamenalo a znamená. Ve „Velkém“ ale jdou ty jeho přestavěné klasické tituly, anebo někdy ani nepřestavěné… Ale na druhou stranu už to dnes patří k historii toho divadla.

Tančil jste například Mladíka a Smrt Rolanda Petita. Jak těžké je získat právo a moci takovou choreografii nastudovat?

Myslím, že jsem byl ve správný čas na správném místě. Měl jsem obrovské štěstí, že mi bylo umožněno tenhle nádherný kus tančit.

Potkáváte se na různých gala nebo festivalech s „umělci v důchodu“? Co například dělá Plisecká, Muchamedov, Julie Machalina, Nikolai Tsiskaridze?

Tsiskaridze zatím v důchodu není a vím, že se aktivně věnuje práci s mladými. Má skvělou adeptku, která se jmenuje Angelina Voroncova! Julie skončila teprve minulou sezonu a je z ní úspěšná pedagožka. Muchamedov pracoval ve škole v Birminghamu, teď je tuším v divadle v Řecku… V podstatě každý, kdo něco v našem oboru dokázal, jakýmsi způsobem zůstává u profese. Je to velmi těžké úplně odejít, sedět doma a koukat na seriály.

Jaký je teď názor vedení a dramaturgů Kirovova divadla nebo Mariinského na sovětské balety Prokofjeva, Šostakoviče?

Nevím, jaký je jejich názor, nicméně na repertoáru je jak Šostakovičova Leningradská symfonie v choreografii Igora Bělského a Baryšna a chuligán v choreografii Konstantina Bojarského, tak i Prokofjevův Romeo a Julie v choreografii Leonida Lavrovského a Popelka v současné choreografii Alexeje Ratmanského.

Právě o Ratmanském se dnes mluví jako o nejlepším ruském choreografovi. Je to oprávněné?

Alexej se stal jakousi ikonou nejen v Rusku, ale i ve světě. V USA ho nazvali novým Balanchinem, a co vytvořil, je považováno za geniální. Alexeje znám ještě z dob, když nebyl tak slavný. Myslím, že baletní svět prostě potřeboval „nového spasitele“ a stal se jím právě on.

Jak se vám líbí zrekonstruované, prodražené a podle mnoha médií mafií ovládané – aspoň co se týče nákupu vstupenek – Mariinské divadlo?

Upřímně řečeno, ono ještě zrekonstruované není! Zatím se jen staví druhá moderní scéna hned vedle historické budovy. Jinak v té historické budově se zatím nic neděje. Mariinské má ještě tzv. koncertní sál, kde se uvádějí převážně jednoaktovky – balet i opera. Právě tam měl nedávno premiéru i balet Jirky Bubeníčka! Co se týče mafie, to skutečně nevím (smích). Je pravda, že vstupenky před divadlem vždy můžete koupit o nějaký ten tisíc rublů dražší, protože v pokladně už nebudou k dostání. Není mi ani sympatická myšlenka, že cizinci platí za vstupenku několikanásobně vyšší cenu, než domácí publikum. Například v Moskvě ve Velkém divadle je cena pro všechny stejná. Samozřejmě že je příliš vysoká. Ovšem tímto způsobem je návštěva divadla celkem prestižní záležitostí. Je škoda, že si potom návštěvu do divadla nemůže dovolit celá rodina. Zaplatila by za vstupenky pro čtyři lidi tolik peněz, kolik může dělat například celý měsíční plat. Přitom koupit vstupenky je skutečně velmi těžké, i když ty peníze máte. Je to typický příklad Ruska, který logicky není možné pochopit.

Teď se vrátím zase trochu k vám… Možná málo čtenářů tuší, že jste překonal vážnou nemoc. O rakovině se dnes často mluví v souvislosti s kampaní například slavných sportovců. Vy jste si tím prošel taky a nemoc překonal. Co se honí v hlavě mladému muži na vrcholu sil, když zjistí takovou otřesnou pravdu?

Už je to dávno za mnou a přiznám se, že mi přijde, že to snad ani nikdy nebylo. Samozřejmě, že v ten moment, když doktor vyslovil pravdu, se mi zhroutil celý svět. Naštěstí jsem měl výbornou paní doktorku Abrahámovou, i když jsme spolu taky trošku bojovali. Nebyl jsem úplně poslušný pacient, obzvlášť na začátku. Po operaci jsem se dal rychle dohromady a chystal se na velký zájezd do USA. Výsledky pořád nepřicházely. Potom jsem dokonce chtěl začít léčení chemoterapií až po zájezdu. Když však byl vynesen ortel, tak mě samozřejmě všichni vynadali (úsměv), hlavně můj tehdejší šéf Vlastimil Harapes. Pochopil jsem, že skutečně není dobré zahrávat si s osudem. Proto jsem pokorně nastoupil do nemocnice na léčení. Ale i potom jsem neustále cvičil, jen jsem vždy na týden šel do nemocnice na chemoterapii. Ze začátku to šlo, ale po té třetí už to pak nebylo nic moc. Člověk si už není podobný. Bez vlasů, bez ochlupení, řas a obočí… Otoky od preparátů… Nějaké ty popraskané žíly, spousta pupínků po těle a na hlavě. Zdá se vám, že se na vás všichni dívají, třeba v metru, a myslí si, že jste minimálně narkoman. Cítil jsem, že když jsem potom v tomhle stavu chodil do divadla, tak už jsem většinu lidí dráždil. Nechtěli mě takhle vidět. Záchranou byla práce na Raymondě. I když jsem sám vypadl z přípravy na premiéru jako tanečník, bylo mi umožněno nastudovat Raymondu s Nikolkou Márovou. Nakonec jí alem tu roli tančit na premiéře nedali, jelikož prý byla příliš dobrá a šlapala svým renomovaným kolegyním moc na paty a tak je nervovala (úsměv). Zatančili jsme si pak oba spolu naši premiéru po prázdninách, když jsem se dal dohromady. Tady se musím trošku pochválit, jelikož si myslím, že jsem vždy měl „čuch“ na talenty a Nikolku jsem vytáhl ze sboru do Marie v Louskáčkovi. Nastudoval jsem s ní tu roli méně než za týden a tenkrát jsem si ji vyhlédl také jako partnerku, se kterou bych mohl například hostovat v jiných divadlech a jezdit na zájezdy. Život ukázal, že jsem se nemýlil a z Nikoly se stala naše nejlepší balerína.

Pomohl vám někdo v tomto období? To musí být pro tanečníka děsivé, pozorovat na vlastním těle, co s ním dělá nemoc. Mnoho lidí se utíká k víře, vzpomene si na Boha…

S tím pomáháním to máte těžké. Tady si člověk musí pomoct sám. A to hlavně tím postojem k celé situaci. Buď se můžete neustále litovat a doma někde brečet. Nebo to budete trošku ignorovat a žít absolutně normálně dál. A samozřejmě se disciplinovaně léčit. O těch změnách, které probíhaly, jsem se už zmiňoval. Není to příjemné, to mi věřte. Samozřejmě mi pomáhala láska blízkých lidí, maminky a brášky. I když se přiznám, že jsem někdy měl pocit, že pro ně je to všechno ještě těžší a že ne úplně přesně vědí, jak se mají chovat. Proto jsem se jim to všem snažil ulehčit tím, že jsem to sám ignoroval.

Na jak dlouho vás nemoc vyřadila z kariéry? Bylo možné se pak vrátit k špičkovým výkonům, na které jste byl zvyklý?

Když se nad tím zamyslím, tak to proběhlo celkem rychle! Někdy v únoru operace, od dubna chemoterapie, v létě potom intenzivní čištění organismu v Karlových Varech a uprostřed srpna jsem již tančil Alberta v Giselle na scéně Ermitážního divadla v Petěrburku. Sice v paruce, jelikož vlasy mi ještě nenarostly… A koncem srpna jsem již tančil Oněgina v Národním divadle v Praze! Myslím, že to byl šok pro všechny, vidět mě tak rychle zpátky. Bylo to velmi zvláštní, dodnes si pamatuju, že mi snad nikdo ani nepogratuloval po tom návratu. Co se týče těch výkonů, to ještě nějakou dobu trvalo, než jsem tělo dal do pořádku. Téměř na každém představení jsem měl křeče v lýtkách. Asi až tak po roce se to stabilizovalo. Neměl bych asi zapomenout uvést také to, že jsem na sobě každý den úporně pracoval. Obzvlášť v těch lázních. Čtyři, pět hodin denně jsem cvičil, dvakrát denně plaval. Jinak bych se do formy určitě tak rychle nedostal.

Kdy začalo vaše tvořivé umělecké přátelství a spolupráce s choreografem Vasilijem Medveděvem?

Teď bude ta cifra znít děsivě, ale už je to celých dvaadvacet let! Poprvé jsme se potkali v Národním divadle v Praze, když mi bylo osmnáct. Pamatuji si, jak jsem na zkoušce s Vasilijem na Basila v Donu Quijotovi pochopil, že nic neumím! Za týden zkoušek s ním jsem měl pocit, že jsem úplně někdo jiný a byl to také ten první impuls k tomu odjet pryč, učit se a učit se. Netušil jsem tenkrát, nakolik bude plodné naše umělecké partnerství. Za ty roky jsme vytvořili obrovskou spoustu inscenací v různých zemích. Poprvé mně oficiálně svěřil roli asistenta choreografie v roce 1996 – na balety Salome a Dáma s kaméliemi v dnešním Michajlovském divadle… Samozřejmě, že moje začátky v Rusku byly o něco lehčí s jeho pomocí a známostmi. Je to jako ve všem, nestačí mít jen talent. Musíte mít ještě někoho za zády, kdo vás trošku někam popostrčí. Dnes se Vasilij vypracoval do výšin, kdy vytváří choreografie pro taková divadla, jako je Velké divadlo v Moskvě, Státní balet v Berlíně nebo Národní balet v Mexico City. A chystá se na další projekty – v Mariinském Paquitu, v Berlíně Louskáčka a Velkém divadle Koníčka Hrbáčka. Založil dnes již jeden z největších baletních festivalů na světě – Dance Open, na který zve ty nejlepší umělce, choreografy a ředitele souborů jako je American Ballet Theatre, Royal Ballet, Pařížská opera, atd.… Nedávno se jeho balet Esmeralda, který vytvořil společně s Jurijem Burlakou, bývalým šéfem Velkého baletu, promítal ve více než 400 kinech po celém světě v přímém přenosu z Velkého divadla.

Poznal jste celou historii polistopadového vývoje baletu Národního divadla. Období tápání, nejasné umělecké i dramaturgické vize. Mnoho inscenací nehodných první scény. Jak to vnímáte teď, těch dvacet let? A co říkáte dnešnímu stavu – sloučení dvou baletních souborů a velkou epochu šéfování Petra Zusky?

Ani nevím, jak to charakterizovat. Když řeknu pravdu, tak se do Prahy ještě dalších dvacet let nebudu moci vrátit (smích). K tomu všemu asi řeknu jen to, že ať už ta období byla různá, zásadní věc je bohužel ta, že se za celou tu dobu neobjevilo v Národním divadle příliš skvělých tanečníků. Ti důstojní, kteří tam již byli a neměli možnost z různých příčin odjet, ti tam jsou dodnes. Ti, co rychle pochopili, že se nikam nebudou rozvíjet a měli tu možnost, tak ti včas odjeli někam jinam. Žádné zahraniční či domácí hvězdy. Přitom Česko má tolik výborných tanečníků! Kdyby někdo dokázal ty síly přitáhnout do Prahy, pak by tam byl špičkový soubor. Přiznám se, že když jsem v Praze, tak se ani do divadla nehrnu. Pozitivní na šéfování Petra vidím to, že se mu podařilo do Národního divadla přitáhnout konečně světová jména jako Forsythe nebo Mats Ek, choreografie Cranka… Jiná věc už je to, jak to naši tanečníci tančí. Po zhlédnutí například Crankova Oněgina či Carmen Matse Eka v Praze jsem musel zapnout video a podívat se na ty inscenace znovu, abych se přesvědčil, že jsou to skutečně důstojná díla. Velké zklamání jsem zažil nedávno na představení Amerikana III...

Možná za těch deset let bylo Zuskových baletů příliš mnoho. Nemyslím si, že by šéf měl tolik tvořit. Měl by se víc zabývat kvalitou souboru, repertoárem, atd. Na druhou stranu je asi velmi lákavé tvořit a zviditelňovat se. Obzvlášť když máte k dispozici soubor a od vedení „zelenou“. Dřív bylo samozřejmé vše, co bylo před ním, jaksi zhanobit. Bohužel, vše se opakuje a dnes jsme svědky něčeho podobného. Také Petra nyní mnozí kritizují. Já si ale myslím, že on jako člověk a umělec prošel obrovským vývojem za toto období a určitě dnes sám chápe některé ty věci jinak, než před deseti lety. Nejsem si ani jistý, co je pro balet Národního divadla lepší. Aby tam dál Petr Zuska šéfoval a vedl soubor tím směrem, kam ho vedl celá ta léta, anebo pozvat někoho nového. Protože nový člověk bohužel vždy začíná destrukcí, ničí to, co se dělalo před ním. Úroveň souboru se také nezvedne jen s příchodem někoho nového. Je také zapotřebí tuto tvrdou práci lidem adekvátně zaplatit. Potom nebude problém najít dobré tanečníky. Z toho, co občas vnímám v médiích, vidím, že se Petr potýká s finančními problémy, s mizivou podporou ze strany ministerstva kultury, atd. Tyto věci se těžko změní jen pro to, že přijde někdo jiný. Nejvíce ze všeho mě asi rozčiluje to, že v Národním divadle neexistuje už ani jedna tradiční klasická inscenace. Tituly tam jsou! Labutí jezero, Giselle, Romeo, Spící krasavice, Louskáček, ale ani jedna verze není bohužel „normální“ v tom mém chápání velkých baletů. Jediná Sylfida Bournonvilla byla netknutá! To byl jediný balet za poslední léta, který jsem zhlédl s radostí, moc se mi v něm líbila Adéla Pollertová!

Mnoho domácích umělců si nechce přiznat pravdu: že zaspali dobu, že jsou příliš zahledění do sebe, že nereflektují vývoj divadla, tance a baletu v Evropě. Samozřejmě, nemůžeme opomenout český „šlendrián“ nekvalitních repríz a postupného úpadku zpočátku vynikajících inscenací. Za dvacet let se toho moc nezměnilo, každý šéf i soubor si „hraje na svém písečku“. Čím to je?

Češi nemají rádi výjimečné lidi nebo ty, kdo něčeho dosáhli v zahraničí. Proto jsou schopni se sjednotit a dokonce spojit s těmi, koho dříve sami neměli rádi a pak se společnými silami zbavit těch výjimečných. Ono by totiž jinak bylo moc vidět ten rozdíl a bylo by příliš namáhavé mít takové výsledky. Tak to funguje dnes bohužel téměř všude. Nejen v Česku. Méně schopní lidé se bojí těch profesionálů, a proto dělají vše, aby se jich zbavili. A raději se obklopují ještě méně profesionálními, které mohou lépe ovládat. Takhle to dopadlo v podstatě i u nás. Podívejte se, kolik osobností, které by mohly dnes předávat své znalosti, právě sedí doma a kouká na seriály… Proto si také nejsem jistý, jestli se někdy dostane někdo opravdu úspěšný – jako třeba Jirka nebo Otto Bubeníčkovi – na křeslo šéfa baletu u nás v Národním divadle v Praze. Obávám se, že se to dříve stane někde v Evropě.

Nechybějí domácí české baletní scéně osobnosti?

Určitě ano… I když osobností je spousta, v tom českém pojetí.

Hodně se zajímáte o choreografii, studoval jste ji přímo v Rusku. Nemáte pocit, že Česku právě výborní domácí choreografové chybí? Nebo je to také konkurencí Západu, kdy před tamními uměleckými osobnostmi domácí tvůrci neobstojí?

Nám ujel vlak příliš dávno. Proto konkurovat Západu asi můžeme jen stěží. I když třeba tady bych pochválil Petra Zusku za to, že dává možnost mladým tvůrcům realizovat se na workshopech. A dokonce jsou pak některá tato díla zařazená i do repertoáru. Myslím, že se pár zajímavých jmen již objevilo. Těm lidem je potřeba dát možnost jezdit po světě a vstřebávat do sebe všechny ty různé techniky. Na druhou stranu je pak problém v tom, že tanečníci nemají takové dispozice, aby choreografie typu McGregora či Forsytha zatančili tak, jako se tančí v evropských souborech. Proto potom člověk ani nemůže poznat například Carmen Matse Eka… Jinak jsem samozřejmě pyšný na to, že jsem byl prvním magistrem umění, který absolvoval na Akademii ruského baletu Vaganové.

Nevyhnulo se vám ani několik pracovních úrazů. Nemyslíte, že je to také tou podivnou formou, jak se u nás vyučuje ruská taneční škola? Že již na škole se tanečníci fyzicky přetěžují, chybí vyučování posilovacích i relaxačních cviků a podobně?

Tanečník bez úrazu není tanečník. Každý něco má. Neznám ani jednoho tanečníka, který by neměl nějaké zdravotní problémy. Určitě na fyzické zdraví má vliv škola. Jistě, také záleží na samotném tanečníkovi, jak se o sebe stará. Nás nikdo bohužel neučil, že po obrovské zátěži je také potřeba odpočívat. Masáže, vířivky, bazén, atd. Nemluvím už o těch všelijakých strojích Gyrotonic nebo Pilates, které jsou téměř v každém špičkovém divadle na Západě. V tomto směru se snažím své tanečníky vychovávat. Snažím se přesně vycítit, kdy už na ně nesmím zatlačit a kdy je mám pustit ze zkoušky. Méně je někdy více. Mé úrazy byly ošklivé a na dlouhou dobu mě dvakrát po sobě vyřadily z kolotoče představení, gala, zkoušek, atd. Nejhorší na tom všem je, že v momentě, kdy se vám něco stane, vás hned odepíšou. A nikoho nezajímáte do té doby, než se zase vrátíte zpět. Je to krutá realita. Někdy to vidím sám na sobě. Zkouším s někým, ten se zraní. Musím rychle najít náhradu a všechno úsilí vložím do toho druhého člověka. A na toho, kdo potom sedí dlouho doma, jaksi moc nemyslím, i když je mi ho líto. Bohužel to tak je.

Studoval jste v Rusku, poznal jste mnoho tanečníků na prahu kariéry nebo profesionálního angažmá na soutěžích a kurzech po celém světě.

Já si například na své pedagogy nemůžu stěžovat. Měl jsem štěstí, že jsem se ještě jako dítě dostal do rukou Olgy Páskové, potom na konzervatoři jsem dostal základy od Nelly Danko. Největší vliv ale na mě měli Albína Kliková a Andrej Halász. Z toho, jak nás učila paní Kliková, čerpám celý život a dnes ji chápu jako nikdy předtím. Bohužel ji mnozí tenkrát nechápali. Měla zvláštní způsob výuky, nicméně jsem přesvědčen, že ten její systém je geniální. Pan Halász nás přebral na prahu dospělosti a byl to on, kdo nás naučil pořádně skákat a točit piruety. Měl na mě také velký vliv jako na člověka. Myslím, že jsem měl dobrý základ, abych k tomu potom mohl přidat ještě něco navíc – jak z té ruské školy tak i z té západní. Právě technika, kterou nás učila paní Kliková, se hodně blíží tomu, jak se vyučuje na západě. Maximální vytaženost v bocích a tříslech, tak nějak bych to hrubě charakterizoval. Jinak vše záleží na osobnostech, které vyučují. Co oni sami mají za zády. Rozhodně asi nebudou dobré výsledky, pokud budou učit ti, kdo například dostanou diplom pedagoga na AMU a současně nikdy nebyli profesionálními tanečníky. To je pak absurdní!

Jste již delší dobu profesně „freelance“, nezávislý. Spolupracujete s Vasilijem Medveděvem na inscenování velkých romantických klasických titulů po celém světě, působíte v Jekatěrinburgu, cestujete po světě. Kde se cítíte doma? Není vám líto času, který promarníte v letadle?

Po pravdě freelance již delší dobu nejsem, jelikož jsem nejdříve působil dva roky v permském baletu jako pedagog a poté přesídlil do Jekatěrinburgu, kde jsem oficiálně ještě i choreografem divadla a kde již působím téměř tři roky. Samozřejmě, že i během tohoto období využívám každé možnosti spolupráce s Vasilijem. Hodiny strávené v letadle bych raději snad ani nechtěl sčítat. Ale létání mám rád. Obzvlášť, když je to v business třídě (úsměv) někam za oceán…

Vaše inscenace klasických baletů s Vasilijem Medveděvem v působivé, často historické rekonstruované výpravě mají velký úspěch. Jak vidíte budoucnost klasických inscenací?

Bohužel, svých vlastních verzí inscenací zatím moc nemám. I když se přiznám, že jsem celkem pyšný na to, jak kvalitní produkci baletu Bajadéra se mi podařilo vytvořit v Jekatěrinburgu. Bylo velké štěstí mít vedle sebe tým výtvarníků z Velkého divadla – jako je Aljona Pikalova a Elena Zajceva. Dirigent Pavel Kliničev, také z Velkého. Dnes je to jedna z nejúspěšnějších a také nejvíce navštěvovaných inscenací. Bajadéra je jakýmsi mým osudovým titulem. V Bajadéře jsem se zranil přímo na scéně během své premiéry v roli Solora v brněnském Národním divadle a nemohl jsem již dotančit scénu Stínů. Bajadéra byla prvním baletem, který jsem viděl na ruském kanále, když mi bylo dvanáct let a byl jsem naprosto nadšený… Ještě mám na svém kontě myslím velmi originální verzi baletu Giselle, kterou jsem vytvořil v Estonsku pro balet Vanemuine. I tam velmi pomohl skvělý anglický výtvarník Charles Cusick Smith, který vytvořil fantastické dekorace na druhé jednání. Ty by mohlo závidět i leckteré evropské divadlo. Giselle i Myrtha se objevují z propadlišť, létají, atd. Opravdové divadlo a ne kompromis, na který většina divadel dnes sází. Žádné náznaky. Vše tak, jak bylo kdysi. Podle reakcí diváků mám možnost pochopit, že je třeba jít právě tímto směrem. Nikdo si nechce nic domýšlet, ale chce to uvidět ve vší kráse. Jsem přesvědčen, že klasické inscenace mají velkou budoucnost, pokud se budou pečlivě uchovávat a předvádět ve velkém stylu.

Je dnes vůbec možné správně a divadelně logicky rekonstruovat balety 19. století? Neodporuje to logice divadla, dělat na jevišti jakési muzeální výstavy? Například verze Raymondy v milánské La Scale, na které s choreografem Sergejem Vicharevem spolupracoval i badatel Pavel Geršenzon, je myslím sice působivá, ale jako divadelní tvar silně anachronická…

Trošku bych to hned poopravil. Pan Geršenzon rozhodně není žádný badatel. Je to aférista – vystudovaný architekt, který se jaksi vetřel do baletní společnosti a snaží se předělávat historii. Bohužel, mnozí, kdo se právě historií moc nezabývají, mu věří. Je těžké brát vážně člověka, který tvrdí, že Vaganova a Sergejev zničili ruský balet… A že jediným geniálním choreografem je Balanchine. Také jsme to mohli sledovat na repertoáru Mariinského divadla, kdy v tom období „geršenzonování“ byly dvě premiéry Balanchina ročně. Vtipné bylo, když jsem jednou přišel na Chopinianu a v programu stálo, že choreografii vytvořil Balanchine (úsměv)... Až takový dopad ten člověk měl na Mariinské divadlo. Jsem hluboce přesvědčen, že Vicharev s Geršenzon si z nás trošku utahují. Mají smělost nazývat vše stoprocentní rekonstrukcí, ačkoliv je jasné, že dnes již nikdo nemůže s určitostí říct, jak to tenkrát bylo. Přesvědčil jsem se o tom sám při práci na Esmeraldě, kdy jsme měli k dispozici ty samé zápisy z Harwardu. Z nich bylo možné pochopit jen schéma formací a některé pohyby týkající se například piruet. Často člověk narazí na výraz „tour po diagonále“. Není ovšem specifikováno jaké „tour“ konkrétně… Proto mně je daleko sympatičtější, když se takový balet uvádí jako nová verze a ne jako rekonstrukce. Raymondu v La Scale jsem viděl. Moc se mi líbila. I když byla příliš dlouhá a místy nudná, byla to stále velmi kvalitní produkce. Ovšem i z choreografie je jasné, že takto skutečně před sto lety nikdo tančit nemohl.

Myslíte, že choreografie Maria Petipy jsou tak geniální?

Naprosto geniální!

Který baletní soubor je podle vás kvalitou tanečníků i repertoárem opravdu „top“?

To se dá těžko takhle říct… Bylo období, kdy jsem si myslel, že nejlepší je Mariinské. Potom jaksi nastal velký úpadek, který trvá dodnes. Bylo období, kdy byl na výsluní soubor Pařížské opery či Královský balet v Londýně. Dnes to není nikde až tak přesvědčivé. Celosvětově chybí velké hvězdy, které známe z minulosti. Právě jsem se vrátil z Pařížské opery, kde jsem nastudoval pas de deux z Medveděvova Oněgina s étoile Isabellou Ciaravola. Byla to skvělá zkušenost. A vůbec ta možnost dostat se do těch nádherných prostor zákulisí a baletních sálů… Splnil se mi takový dětský sen (úsměv). Bylo také velmi příjemné, že díky absenci partnera z Mariinského Jurije Smekalova jsem se stal na těch několik dní partnerem Isabelle já! Isabelle mě o to požádala a bylo to moc fajn… Ona je lehká jako peříčko a já jsem se za ty čtyři dny skoro vrátil do formy (smích). Ovšem iluze z dětských časů již dávno nemám a chápu, že v každém souboru existují vlastní problémy, velmi podobné všem ostatním… Při studování Esmeraldy jsem často býval ve Velkém, tam by se mi moc líbilo!! Táhne mě to tak nějak do proslulých míst, a i když to bude znít možná hloupě, jsem přesvědčen, že právě v nějakém takovém špičkovém divadle je moje místo… Cítím se tam naprosto přirozeně.

Nemáte pocit, že stejně jako v pop music nebo v opeře se i v baletu marketingově vytváří umělé hvězdy? Například Roberto Bolle? Jak dlouho vlastně trvala jeho skutečná kariéra? Teď je přece spíš organizátorem gala koncertů, hvězdou módních přehlídek…

Roberto skutečně udělal obrovskou kariéru. Měl jsem to štěstí s ním několikrát vystupovat v jednom gala večeru. Je to fenomenální tanečník, který má skvělou techniku a tělo Apollona. Horší už to je, když Roberto promluví. Naštěstí na scéně mluvit nemusí (smích). Myslím, že jeho kariéra trvá dostatečně dlouhou dobu. Řekněme od roku 1997, kdy začal být známý, až dodnes. Ovšem opět musím zdůraznit, že by nebyl takovou hvězdou, pokud by neměl za zády člověka, který ho podporoval…

Potkáváte mnoho mladých tanečníků na prahu angažmá a kariéry. Nemáte pocit, že se balet sice vyvíjí technicky velmi rychle, ale že chybí tanečníci schopní vyjádřit emoce?

Bohužel, s tím se peru každý den. Děcka chtějí jen zvedat vysoko nohy, otočit hodně piruet a vysoko vyskočit. Málokoho z nich ale zajímá vnitřní obsah role. Jsou schopni přijít na zkoušku nepřipraveni. Nenaučí se dopředu choreografický text role. Vůbec se nezamýšlejí nad nějakým charakterem postavy, kterou mají ztvárnit. Ti, co se mnou pracují delší dobu, již vědí, že si to dovolit nemohou a já jsem rád, že mě provází tak trochu pověst tyrana. I když všichni vědí, že se o ně potom budu starat jako o vlastní děti. Myslím, že pokud my, baletní mistři, nebudeme nadále vychovávat mladé tanečníky tak, jako vychovávali nás, stane se z baletu sport. Je ovšem na sebe potřeba vzít odpovědnost a ty mladé k hlubině umění přitáhnout. Otevřít jim dveře, aby pro ně umění baletu bylo zajímavé…

Na sklonku loňského roku jste byl na baletní soutěži v Praze, se sólistkou z vašeho divadla. Jakou úroveň má tato soutěž?

Přiznám se, že celkovou úrovní soutěže jsem byl zklamán. Mladší kategorie byla daleko zajímavější a kvalitnější. Česká škola tentokrát prakticky vyhořela. Nadchli mě studenti z Vídně. My jsme bohužel nevyhráli tak, jak jsme plánovali a získali jsme jen druhou cenu. Pro mě osobně to bylo zklamání. Je pravda, že moje svěřenkyně Elena Kabanova zaváhala v prvním kole, nicméně v dalším kole byla bezkonkurenčně nejlepší. Bodová ztráta však již byla příliš vysoká. Na druhou stranu: vítězkou se stala naše Radka Příhodová. Překrásná balerína, se kterou bych s radostí pracoval! Představila se více jako interpretka současných choreografií, kde není téměř žádný risk. Proto se mi zdálo, že porota mohla tu první cenu rozdělit. S Elenou jsme ještě absolvovali soutěž v americkém Bostonu a tam jsme dostali třetí cenu. Ta první nám pořád chybí. Jinak je samozřejmě příjemné, že moji svěřenci zatím ze všech soutěží přivezli ocenění.

Má kultura prostor třeba v televizi? Teď jsem sledoval úžasný pořad na tv stanici Ruská kultura, reality show Bolshoi balet s páry z celého Ruska, s úžasnou porotou, v čele s Dianou Višněvou, Azarim Pliseckym, Vladimirem Děrevjankem, nebo hosty Malachovem, Nacho Duatem úžasně připravená akce. Diváci hlasují, mladí tanečníci tančí tak úžasně, že by zastínili i sólisty pražského Národního divadla…

Musím to trošku uvést na pravou míru! Tanečníci sice mladí jsou, ale v převážné většině jsou to již velká jména a jsou velmi zkušení. Olga Smirnova a Vladislav Lantratov, Artem Ovčarenko a Anna Tichomirova z Velkého… To jsou dnešní velké hvězdy a byly jimi již na začátku projektu. Sergej Polunin je světová hvězda, která pokořila Londýn a celý baletní svět. Takže to, že předčí tanečníky z Národního divadla, není nic nečekaného… V projektu pak vystupovali ještě tanečníci z jiných měst a divadel – Permu, Jekatěrinburgu, Kazaně. Ti jaksi byli od začátku tak trochu do počtu. Nejslabší bohužel byl právě pár z mého divadla Larisa Ljušina a Andrej Sorokin. Jenže je opravdu rozdíl, když soutěží primabalerína anebo dívenka ze sboru, byť velmi talentovaná. Pro děcka to byla určitě ohromná zkušenost, ze které ještě vytěží v budoucnosti. Bylo mi trošku líto, že jsem neměl možnost je na tuto akci připravovat. Při vší skromnosti věřím, že by přece jen vystoupili lépe.

Když si uvědomíte, jak rychle uběhla vaše taneční kariéra, jak vás zabrzdila nemoc, jak přitom i dál neustále pracujete… Co vám balet a práce dává? Zbývá vám vedle nabitého kalendáře i pro sebe samého?

Je to až děsivé, jak rychle ten čas letí… Člověk se sotva pořádně něčemu naučí a už vám najednou dávají najevo, že byste měl jít do důchodu (úsměv). V tomto směru je balet opravdu krutý a ne každý se s tím dokáže vypořádat. Celé dětství obětujete na taneční vzdělání a potom vám zbývá v lepším případě patnáct, dvacet let kariéry, pokud to ovšem zdraví dovolí. Samozřejmě, že každá pauza se zdá šíleně dlouhá, ať ji zapříčiní nemoc či zranění. Potom se dlouho člověk dává dohromady a spoustu času mu zabere vrátit se do původní formy. Diváka to ale jaksi nezajímá, jaké jste měl problémy se zdravím. A když už jednou na to jeviště lezete, tak by to mělo být vše ideální… Co se týká volného času, tak ten si vždycky najdu. Každý ho má, jen ho každý využívá různě. Dnes, když už netančím, se snažím chodit do posilovny co nejčastěji. V poslední době až šestkrát týdně. Nechci se stát přejezeným strýčkem (smích). Do posilovny jsem ale chodil i dříve, když jsem byl aktivním tanečníkem. Zvyšoval jsem si tím fyzickou kondici a sílu. Co my tanečníci moc neumíme, to je pořádně relaxovat. Já jsem to naštěstí po těch úrazech pochopil dost jasně. Tělu je potřeba vrátit něco zpět! Ne ho jen ždímat. Jinak samozřejmě rád chodím do kina, na procházky, do restaurací, někdy navštívím i noční klub. Někdy mě štve, že všichni normální lidé mají volno v sobotu a v neděli a já jen v pondělí (smích), když se nehraje. Je to pak těžké, když máte přátele z okruhu mimo divadlo, někam vyrazit.

Poznal jste osobně mnohé taneční hvězdy, které v Česku obdivujeme v televizi, na představeních, na DVD… Můžete něco prozradit? Už jen ta představa je neuchopitelná: co třeba dělá ve volném čase Sylvie Guillem, nebo jak tráví víkend Irek Muchamedov, zda chodí Malachov do kina… Může se to zdát banální, ale mají vůbec lidé tak vytížení, ostře sledovaní taneční kritikou i diváky, nějaký soukromý život?

Hvězd jsem osobně poznal mnoho… Jsou to stejní lidé jako ostatní (úsměv). Někdy jsem se hvězdou měl šanci cítit i sám (smích). Obzvlášť na těch světových gala hvězd. Ve většině případů jsou tanečníci – hvězdy milá stvoření… A ti, co jsou „mimohvězdní“, si to kompenzují tím, že si na tu hvězdu více hrají… Až takto to nevnímám. Neviděl jsem, že by byl někdo až tak ostře sledován, jako například nějaká filmová hvězda. Nejvíc asi tady v Rusku Nasťa Voločkovová. Ta asi opravdu nebude chvíli v klidu. Ale myslím, že jí to takhle vyhovuje a ona to sama chtěla a od dětství k tomu směřovala. V Praze, když jdeme někam s panem Harapesem, tak se k němu samozřejmě vždycky někdo hlásí nebo si přijde pro autogram. Musí to být zvláštní pocit, když člověk ví, že ho znají snad úplně všichni. Někdy si říkám, že jsem rád, že jsem byl tohoto ušetřen (úsměv). Mě například nedávno moc potěšilo, když Volodja Malachov přijel do Prahy na mé narozeniny!! I takové bývají hvězdy… Sláva ale má určitě i stinné stránky. Ale kdo chce, ten si své soukromí ohlídá a na veřejnost ho nevynáší.

A co váš soukromý život a domov? Jste pořád na cestách… Nemáte pocit, že jste kvůli své práci a kariéře něco v životě zmeškal?

Já jsem naprosto spokojený a naštěstí vůbec takový pocit nemám. Jediné, co mne trápí je, že kvůli tomu, že pracuji neustále někde na vzdálených místech, se málo vidím s těmi nejbližšími. Naštěstí, moderní technologie umožňují každý den volat a přitom dotyčného vidět. Takže alespoň takhle se člověk může podělit o své prožitky, problémy, atd. Momentálně žiji v bytě s fenkou voříška Sjuzi, kterou jsem před dvěma lety našel na schodech jako štěňátko v krabici a adoptoval. I když je to strašná uličnice, neumím si život bez ní už představit. Přijdu unavený nebo rozladěný, ale ona to ze mě dostane hned na prahu bytu. Nevím, kdo se kdy tak ještě bude radovat, že jsem přišel domů (úsměv). Jinak nemám pocit, že bych něco zmeškal. Je pár věcí, kterých je mně líto, že jsem neudělal, nebo nestihl… Ale to má určitě každý. Naopak mi přijde, že moje profese mě dostala do takových míst na naší planetě, do kterých bych se nikdy normálně nedostal. Také jsem měl možnost setkat se s tolika zajímavými osobnostmi, které mě hodně vnitřně obohatily. V tomhle je to všechno určitě spíše přínosem.

Žijete dlouho na východě, začal jste slavit Vánoce podle ruského kalendáře? Nechybí vám české tradice Vánoc, Velikonoc?

Ono to má velkou výhodu. Všechno slavím dvakrát (úsměv). České Vánoce, ruské Vánoce, Nový rok opět s dárky tady v Rusku, potom starý Nový rok (smích), Velikonoce také většinou dvakrát, pokud to zrovna nevyjde, že jsou všude v jednu dobu… Nevýhodou je nadměrné množství zkonzumovaného bramborového salátu a řízků (smích).

Jste zkušený tanečník, pedagog, choreograf… Pohybujete se na školách, soutěžích. Proč myslíte, že má mnoho rodičů strach dát své syny na balet a děsí je absurdní představa a fóbie, že většina tanečníků jsou homosexuálové?

No, to nevím, proč to někoho ještě dnes děsí… Ono jim to, že dítě nedají na balet, negarantuje, že potom nebude mít odlišnou sexuální orientaci (smích). Myslím, že v Česku spíš lidé pochopili, že to bohužel není nijak dobře placená či výhodná profese. Jen spousta intrik, zdravotních problémů a spousta dřiny. Já bych asi svoje dítě do baletu nedal, jedině snad kdyby to samo chtělo. Bohužel, to co tanečník dostane zpět od společnosti jako dospělý, je absolutně neadekvátní námaze a celoživotnímu úsilí. Vyvolených hvězd je jen mizivé procento a perspektiva, a být celý život sborovým tanečníkem, také není podle mě až tak lákavá. I když, bohužel, devadesát procent všech tanečníků právě v tom sboru končí.

O tanečnících se říká, že jsou silně fyzicky založení, vášniví, a že mají rádi sex. Je to pravda?

Tanečník samozřejmě musí být fyzicky založený, to je první předpoklad. Vášnivých lidí není až tak mnoho – ani v baletu a ani v jiných profesích. Sex mají myslím rádi téměř všichni (smích). Nemyslím si, že by se tanečníci něčím lišili ve všech těchto aspektech, až snad s tou fyzickou krásou na tom budou o něco lépe. Ale i o tom by se dalo diskutovat!

V mnoha filmech z prostředí tance se balet zobrazuje jako svět intrik, závisti, stimulujících energetických prostředků, hysterických umělců, promiskuitního střídání partnerů… Je to obraz velkého světa v malém, nebo je to umělecká licence scénáristů?

Něco na tom pravdy je. Intriky jsou všudypřítomné. V každém divadle a souboru, ve kterém jsem pracoval či hostoval, jsem se s tím setkal. Závist, to je ta nepříjemná vlastnost, se kterou občas bojuje asi každý z nás. Hysterický jsem byl občas i já (úsměv), obzvlášť jako mladý. Měl jsem vždy problém s tím, že jsem všechno říkal na rovinu tak, jak jsem o tom byl přesvědčen. Dodnes mi občas něco ujede, ale snažím se být více diplomatický, protože jinak by člověk opravdu s pravdou daleko nedošel. Bohužel, tak to je. Podpůrné energetické prostředky? O tom také něco vím, ale jen jaksi v té přijatelné podobě. Všelijaké proteinové koktejly, isostary, atd.… Tanečník se ničím neliší od sportovce. Co se týká drog, o tom jsem sice slyšel, ale naštěstí jsem to v praxi neměl možnost vidět. A promiskuitní střídání partnerů? To je celkem běžné, obzvlášť na dlouhých zájezdech. Z těch se občas potom vrací i rodiny v novém složení… Ale opět si nemyslím, že by se jinak chovala skupina například sportovců. Jen si stačí vzpomenout, kolik tisíc prezervativů spotřebují sportovci během olympijských her (smích).

Prožil jste vzestupy a pády… Existuje něco, co vás v životě děsí?

Ty vzestupy a pády přicházejí dodnes. Občas se to střídá až nějak moc rychle. I když to je lepší, než když se člověk trápí v nějaké depresi dlouhé měsíce. Samozřejmě mě děsí některé věci…. Člověk nechce zestárnout a potom být všem na obtíž. Děsí mě stále představa smrti, ale na druhou stranu mě uklidňuje, že nás to čeká dřív nebo později všechny, takže se asi bát není nutné (úsměv). Říkám si, že je třeba ten život žít naplno a být vděčný za každou krásnou chvilku… Díky i za tyto zajímavé otázky!