Ani nevím, proč jsem si tuto knihu koupil, možná kvůli debutu autora, PR v médiích, Přerovu, nebo z pocitu, že možná pak lépe porozumím zvláštnostem generace mých žáků na umělecké škole? Rozložíš paměť. Naštěstí to nebyl další young adult román ani další Édouard Louis. Zapomenout je často složitější než si pamatovat.
Ten se těší velké marketingové podpoře, neustále se tážu sám sebe proč? Co si myslet o postavě, která si pozve domů náhodnou známost a pak se ještě diví, že ho okrade? Je to téma na knihu? Jeho knihy (třeba Dějiny násilí) často stojí na jedné konkrétní události — násilí, trauma, selhání. A působí hodně přímočaře, někdy až „syrově na první dobrou“. Ale to není jen o „hlouposti hrdiny“. Louis záměrně ukazuje motivy, které třeba v našem vnímání nejsou tak výrazné: sociální podmíněnost (třída, původ, identita) — to je ve Francii pořád téma. To, jak se člověk dostane do situací, které zpětně vypadají „jasně“, ale v daný moment tak nepůsobí. Jeho psaní je více sociologické. Louis je více politický. Český autor Marek Torčík napsal obdivuhodný literární debut a je naopak hluboce slovanský, existenciální, jazykový. To, co je u francouzského autora jedna událost, je u Torčíka proces. Nejde o to „co se stalo“, ale jak se to ukládá do paměti.
V práci s mladými lidmi člověk naráží na jednu nepříjemnou pravdu: svět dospělých a svět dospívajících se často míjejí. Dospělý vidí realitu – matku samoživitelku, která dře ve třech pracích, aby rodina přežila. Vidí povinnost, námahu, odpovědnost. A pak vidí dítě, které se neučí, utíká do fantazií, řeší vztahy, sexualitu, vlastní tělo a někdy si nechá ubližovat, aniž by se bránilo. Z pohledu dospělého to vypadá jako nevděk, slabost nebo selhání. Jenže dospívající člověk nežije v téže realitě. Jeho vnitřní svět je v tu chvíli silnější než ten vnější. Identita, přijetí, láska, stud, strach z odmítnutí – to všechno má pro něj existenční váhu. Takový člověk často nefunguje „logicky“. Neřekne si o pomoc. Nepůjde za mámou. Ne proto, že by ji neměl rád, ale protože nechce být další problém. Protože se bojí, že by přišel i o to málo přijetí, které má?
To, co dělá Torčíkovu prózu výjimečnou, neleží v tématech, která otevírá, ale především v tom, jak chápe jazyk jako živý, tvárný prostor. Jazyk u něj není prostředek, ale událost. Není to nástroj k popisu reality, ale místo, kde se realita rozpadá a znovu skládá. Jeho práce s větou je přesná a zároveň odvážná. Krátké, strohé úseky působí jako řezy – suché, téměř bez emocí, jako by jazyk selhával ve chvílích, kdy by měl nést největší tíhu. Právě v těchto mezerách pak vznikají obrazy. Nečekané, jemné, někdy až křehké metafory, které spojují nespojitelné: světlo jako zvuk, prostor jako nástroj, tělo jako krajinu. Tyto obrazy nepůsobí jen esteticky, ale aktivují čtenářovu mysl – nutí ho vytvářet vlastní asociace, zapojit vlastní paměť, vlastní zkušenost.
A právě tady se ukazuje zásadní věc: Torčík nepíše jen text, ale vytváří proces v mozku čtenáře. Asociace, které spouští, nejsou lineární ani jednoznačné. Přeskakování mezi časy, návraty k motivům, fragmentárnost – to všechno napodobuje způsob, jakým skutečně funguje paměť. Čtenář není veden, ale vtahován. Musí se aktivně podílet na skládání významu. Tím se zároveň mění i způsob, jakým vnímáme samotné násilí, bolest nebo tíhu dospívání. Tyto motivy nejsou podávány přímočaře, ale jsou rozptýlené, rozložené do struktury jazyka. A právě díky tomu jsou snesitelné. Ne proto, že by byly zmírněné, ale proto, že jsou transformované – převedené do rytmu, obrazu, fragmentu. Jazyk zde funguje jako filtr i jako úkryt.
Výsledkem je text, který není jen silný obsahem, ale především formou. Vybroušenost nespočívá v uhlazenosti, ale v přesnosti: v tom, jak každá věta nese význam nejen tím, co říká, ale jak to říká. Torčík ukazuje, že jazyk může být místem bolesti, ale i jejím zpracováním. A právě v tomto napětí vzniká jeho výjimečnost.
Vypravěč, který se v du-formě obrací na postavu Marka a v er-formě vypráví o hrdinově matce, sám sobě poskytuje jakýsi magický depersonalizovaný odstup. Svět přerovské firmy na čočky, které chlapcova matka čistí, otec kdesi v Americe, dysfunkční rodina, homofobní prostředí, konzervativní maloměsto, problémy dospívání – to všechno se prolíná v dramatických obrazech a neschopnosti vymanit se ze svých bublin. Čtenář si z toho, co Torčík klade na papír, odnese spíš stav než příběh. Způsob, který Édouard Louis užívá, je příliš přímočarý a redukující, zatímco Torčík nabízí hlubší, vrstevnatější práci s jazykem a vědomím. A to je úplně legitimní rozdíl čtenářského vkusu.
V současné literatuře se často setkáváme s texty, které staví na bezprostřední výpovědi, na syrovosti a osobní zkušenosti. Právě tady bývá řazena i tvorba Louise. Cítím v těchto textech přímočarost, která postupně ztrácí sílu. Text jako by byl vystavěn kolem jedné události, jednoho traumatu, které je opakovaně obkružováno, ale jazyk sám zůstává spíše průhledný, podřízený sdělení.
Právě tady se pro mě zásadně otevírá rozdíl oproti Torčíkovi. V jeho próze nejde o to, co se stalo, ale jak se to zapisuje do paměti, jak se to rozpadá a znovu skládá v jazyce. Jazyk není prostředníkem, ale samotným dějištěm. Věty se lámou, zadrhávají, zrychlují i zpomalují, jako by kopírovaly rytmus myšlení. Obrazy vznikají nečekaně, často na hraně smyslů, a nutí čtenáře aktivně vstupovat do textu. Máme tu motivy zrcadlení, zvětšení, čoček, motiv vůní, motiv krve, vody. Zatímco u Louise mám pocit, že jsem nucen dojít k určitému porozumění, u Torčíka jsem nucen si význam sám vytvořit. Nejde o svědectví, ale o zkušenost. Nejde o sdělení, ale o proces. Proto Torčík působí nadčasověji. Jeho text není ukotvený v jedné situaci, prostředí nebo tématu, ale v samotném způsobu, jakým jazyk funguje a jak dokáže nést paměť, bolest i dospívání. Jeho síla nespočívá v tom, co říká, ale jak to říká — a právě v tom je, skutečná literární výjimečnost.
Uvědomuji si, jak je z textu patrná zkušenost, nejen svědectví. Silně mě zaujala jedna věc: jak hluboce může člověka poznamenat, když slyší něco, co ho zraňuje. Setkal jsem se s tím i v praxi. Můžete něco myslet dobře, odlehčeně, humorně či ironicky, ale nikdy nevíte, co druhý cítí, jaké má hranice vlastní odolnosti, jak může na jakoukoli poznámku zareagovat a jaké emocionální trauma v něm může vzniknout. Že je dnešní doba přecitlivělá, je zřejmé. Zda je to správné a jestli to naší budoucí generaci prospívá na cestě k dospělosti, ukáže až čas. „Nevíš, jakou má člověk uvnitř barvu, jakou barvu má vzdálenost uvnitř a mezi námi.“ Jedno je však jisté: pokud má člověk nějaká svá tajemství či vlastní názory a od blízkých slýchá „neškodné“ poznámky typu: „Proč sis našla takového chlapa“, „Ty cikáni“, „Abych to zase opravil, všechno děláš špatně“, „Ty buzeranti“… je to stejně bolestivé jako fyzické násilí. Není nic jednoduššího než ukázat prstem na ty druhé, ty ještě o kus pod námi, a vytvořit z nich strašáka, shodit veškerou zlost jinam, abychom odtáhli pozornost od věcí, na kterých skutečně záleží.
V práci s mladými lidmi se tato zkušenost ukazuje jako obzvlášť zásadní. Dospívající člověk se teprve formuje, hledá svou identitu, místo ve světě i přijetí u druhých. Pokud se v této fázi cítí jiný – cítí se vyčleněný nebo nepochopený – může být každé slovo, každá poznámka mnohonásobně silnější, než si okolí uvědomuje. Ten, který se cítí být jiný a zároveň vyrůstá v prostředí, kde se setkává s odmítáním, posměchem nebo agresí, žije v neustálém napětí. Učí se skrývat, přizpůsobovat, být opatrný. Namísto přirozeného vývoje se soustředí na to, jak „přežít“.
Často se ptáme, proč si takový mladý člověk neřekne o pomoc. Proč nepřijde za rodičem, učitelem, někým blízkým. Odpověď není jednoduchá. Strach z nepochopení, zlehčení nebo dokonce odmítnutí bývá silnější než potřeba sdílet. Pokud je navíc doma či ve škole vystaven větám, které zraňují a nálepkují – „Proč jsi takový?“, „Z tebe nikdy nic nebude“ – postupně je začne přijímat jako pravdu o sobě.
Mnoho rodin dnes opravdu nefunguje — ne vždy proto, že by rodiče nechtěli. Dítě pak sice „vidí“, že rodič dělá, co může, ale necítí bezpečí. Jen přežívá nebo uniká. Dnešní úniky jsou silnější než kdy dřív, když se trucující dítě schovalo na strom, projelo se na kole nebo někam zapadlo. Mobil, porno, sociální sítě, parta — to všechno nabízí okamžité přijetí nebo alespoň iluzi přijetí. Bez námahy. Bez rizika. Bez odmítnutí. Oproti tomu škola, vztahy, práce na sobě — to všechno bolí, trvá a nejistota je obrovská. Proto mladý člověk „roluje“. Ne proto, že je líný, ale protože je zahlcený a unavený jiným způsobem, než bývali lidé dřív. To ale neznamená, že je to v pořádku. Dospělí často reagují kritikou: „jsi líný“, „za nás to nebylo“. Jenže tím se ten kruh uzavírá. Slyší další odmítnutí — a ještě víc se stáhne do světa, kde ho aspoň někdo „bere“. Děda v knize televizi nikdy nevypíná, protože jako jediná mu dělá společnost, jediná na něj mluví a nesoudí ho a vyplňuje to prázdné místo a ticho.
Někdy totiž nejde o velká řešení, ale o to, aby člověk alespoň jednou zažil, že je slyšen a přijímán takový, jaký je. A možná to nejdůležitější: člověk nepotřebuje slyšet, kým je „navždy“. Každá taková věta je rozsudek. A dospívání či život není o rozsudcích, ale o hledání. Když mu ten prostor vezmeme, vezmeme mu i možnost z toho vyrůst.
