Niekedy rozhovor trvá dlho. Je založený na postupnom otravovaní, prenasledovaní a prehováraní dotyčného. Niekedy je to práca, ktorá ho blokuje, vzdialenosť a zase práca. Kto dnes ale pozná Jiřího Jelínka? Jedného z najlepších tanečníkov, navyše rodáka z Česka. Deväť rokov bol hviezdou Stuttgartského baletu, potom prvým sólistom v National Ballet of Canada, potom dokonca až v Austrálii až skončil u Eifmana v Petrohrade. „ Netušil jsem, že těch přesunů z kontinentu na kontinent bude ještě několik a budu mluvit i rok rusky,“ hovorí tanečník a nákazlivo sa smeje.
Vždy ste boli akčný muž. Čítal som, že by ste boli buď herec alebo skôr športovec, keby ste neboli tanečník. Mali ste rád atletiku, hokej, box, tenis, „kolo“… Zostalo vám to?
Ano, sport jsem měl a mám pořád rád, ale už to není tak žhavé jako dřív… Hraní na jevišti mě pořád baví, někdy i víc než tancování, míň to také bolí. Herectví mám v genech a určitě mám talent, nebo mi to aspoň všude říkají. Ale nejsem si jistý, jestli na tenhle ještě kompetitivnější obor mám charakter.
Ako sa za posledných päť rokov napríklad zmenili vaše názory?
Moje názory se za posledních pět let změnily v lecčems hodně anebo se spíš změnil můj pohled na určité věci, lidi, naši existenci a svět, ve kterém někdo líp a někdo hůř žijeme, ale všichni společně otročíme, a který tak úspěšně likvidujeme.
Kedysi ste boli dosť názorovo vyhranený. Hovorievali ste, že Balet ND v Prahe je mimo hraníc vnímaný priemerne, možno i podpriemerne. Že Plisecká sa ako stará baba „potácí na špičkách“, naopak Baryshnikov „vie starnúť a nájsť si choreografiu či projekt, ktorý nie je trápny“… Ste ešte tak názorovo direktívny?
Direktivnost mi zůstala. Asi bych dneska volil jiná slova, nicméně názor v tomto případě zůstává stejný. V Národním divadle jsem dlouho nic neviděl, vím, že se soubor hodně změnil a zvětšil, přibylo hodně dobrých tanečníků z venku, úroveň se v lecčems asi zvedla. Jen slyším od lidí, co se jim líbí, nelíbí nebo chybí.
Vždy vám bola najbližšia neoklasika. Možnosť voľnejšieho, plastickejšieho, modernejšieho pohybu. A samozrejme možnosť herectva a umeleckej prezentácie. Raz ste vyslovili, že v klasike „máte nohy ztvrdlý v pátý pozici a pravítko vražený v zádech“. Našli ste potom či teraz záľubu v čistej, prísnej klasike?
Být dobrý nebo výborný klasický tanečník je samozřejmě základ pro neoklasiku. Těžko bude amatér tancovat například Cranka nebo Neumeiera… Být dobrý v klasice je základ pro každého profesionála. Já jsem byl po škole klasikou hodně posedlý jako všichni a také jsem ji hodně tancoval, jak v Praze, tak občas i ve Stuttgartu, jenže čím víc toho bylo, tím míň mě to bavilo, a chyběly mi dramatické role a uvolněnější projev pohybu. Když jsem v lednu 2010 nastoupil do Kanadského národního baletu, první věc, kterou mi hodili na krk, bylo… Labutí… (smiech) Takže ona si tě ta klasika sem a tam stejně najde, ať chceš, nebo ne, a je to i příjemné se k ní vrátit, protože se v ní člověk cítí pohodlně. Pokud netrpí bolestí. (smiech)
Keď to tak prebehneme pre tých skôr narodených, v roku 1997 ste začali tancovať v ND Praha. Zatancovali ste všetko, čo bolo možné, a boli to krásne roly, stali ste sa hviezdou a odišli ste. Údajne kvôli priateľke, chceli ste jej byť čo najbližšie, tak ste išli do Stuttgartu, dokonca do zboru. Nebáli ste sa vtedy, že riskujete moc a že sa trebárs „pohřbíte“?
Odešel jsem v roce 2001 a byl to pro pár lidí šok, překvapení i úleva. Také se někdo cítil dotčeně, jako by to byl jejich život. Navíc, odejít z postu hvězdy do sboru?… On ale není sbor jako sbor, přátelé. A když jsem nastoupil do Stuttgartu a prvními sólisty tam byli například Vladimir Malakhov, Robert Tewsley, Roland Vogel či Tamas Detrich, hostoval s námi Maximiliano Guerra nebo Carlos Acosta a další. Ve sboru a mezi demisólisty byli lidé jako Friedemann Vogel, Jason Reilly, Douglas Lee, Iván Gil-Ortega, Eric Gauthier, Evan McKie, Marijn Rademaker… Dnešní hvězdy baletu a spousta dalších neuvěřitelně talentovaných a precizních tanečníků byli se mnou ve stejném sboru. Tak já jsem byl rád, že v takovém sboru jsem! A byl jsem si vědom toho, že na to, být tady principál, nemám. Každopádně jsem věděl, že úroveň tanečníků v zahraničí je daleko vyšší než u nás a já jsem chtěl, když už ten balet dělám, tak ho dělat na té „nej“ úrovni, co to jde. No a to se mi povedlo. Takže odejít z postu hvězdy a vydřít si to jinde znovu od nuly bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí a zkušeností, co jsem v životě udělal. Díky tomu jsem tancoval ty nej balety, dostal se na nová místa a tancoval jsem s tanečnicemi a tanečníky na scénách, o kterých se mi tenkrát ani nesnilo. Seznámil jsem se a poznal se se spoustou úžasných lidí. Procestoval jsem svět. Nic z toho by nebylo, kdybych zůstal v Praze. A že bych se pohřbil venku ve sboru? Na to jsem neměl myšlenky. Vždycky musíš riskovat, když následuješ nějaký sen nebo cíl. Nikdy neposlouchej lidi kolem sebe, kteří tě odrazují jen proto, že sami něco takového nikdy neudělali.
V jednom staršom rozhovore ste dokonca povedali: „Věděl jsem, že to můžu dotáhnout dál a že v zahraničí je úroveň o něčem jiném. Než být jednookým králem mezi slepými, to radši začnu od nuly tam, kde ty oči musíte mít obě.“ Čo vás v ND tak štvalo?
Mě v té době v Národním neštvalo nic, snad kromě mála peněz a pár jedinců. Já jsem si to v Národním pod Vlastíkem (Harapesom, pozn. redakcie) fakt užíval a teď, když se kouknu zpátky, tak to byly čtyři super roky. Jsem za to rád a neměnil bych. Ale prostě kdykoliv někdo přijel z venku nebo jsem viděl nějakou nahrávku nebo Jirku s Ottou, tak jsem prostě věděl: Ti kluci a ta úroveň venku, to je úplně jinde. A říkám ti, my jsme byli ze začátku s Rolandem (Havlicou, pozn. redakcie), kterého se mně podařilo do Stuttgartu taky dotáhnout, první dva měsíce úplně vyřízený. Jenom po tréninku jsme se úplně klepali každý den a mysleli jsme, že si půjdeme domů lehnout (to samozřejmě nebylo možné). Na sále prostě byli všichni výborní, všichni, a všichni dřeli. Kdekdo točil deset piruettés, všichni dobře vypadali, skákali, cokoliv si vymyslíš. Triky, co jsi znal jen z videí, létaly kolem tebe vzduchem, bylo to až neuvěřitelný. Pětadvacet různých národností, a všichni makaj a snaží se prosadit a do toho světové hvězdy. Byl to jiný svět, pokud se týká úrovně. Jinak samozřejmě politika a všechno s tím spojený. V takovém souboru jsi ale tak vytížený fyzicky, že jsi občas rád, že vůbec jsi.
Keď sa teraz vraciame späť a hodnotíte svoje prvé angažmán, čo škola – Taneční konzervatoř? Dala vám základ porovnateľný s inými školami v zahraničí?
Konzervatoř v Praze mně dala určitě dobré základy. Měl jsem dobré profesory, co mně je dali: Luboše Hajna na klasiku, Jaroslava Slavického na scénickou praxi. Venku jsme ale my Češi známí hlavně tím, že jsme dobří partneři, což byla zásluha Pavla Ždichynce. Ten nám nadával, řval na nás, vyhazoval nás ze sálu. Byla to sranda, ale fakt nás naučil. Většina se ho bála, já ho měl nejradši, byl to frajer a ne křivák. Já jsem ale po konzervatoři v Praze ještě odešel na necelý rok do Hamburku, kde jsem dostal stipendium u Johna Neumeiera, se kterým mi pomohla Helena Kazárová, bývalá třídní, teď kámoška! V Hamburku jsem dost dohnal, co jsem v Praze zameškal. Dennodenní dvouhodinové galeje. Jinak se ani nedal nazvat ten trénink s Anatolyem Nisnevichem, na kterého snad do smrti nezapomenu, stejně jako asi žádný tanečník, který si prošel jeho drezurou. Třicet minut tyč, třicet minut volnost a hodinu skoky! Ha! Hodinu ok, každý den… Tím začínáš den. Pak se do oběda klepeš a máš s ním třeba ještě dvě hodiny scénickou a variace. To bylo až neuvěřitelný. Bohužel před pár lety zemřel. Ten mě opravdu posunul v klasice hodně dopředu.
Všetci tanečníci z TK Praha sa celkom zhodli, že za ich úspechmi stojí nepochybne osobnosť Andreja Halásza, ktorý pred pár týždňami umrel. Kto bol váš naj pedagóg?
Jak už jsem zmínil, můj nejoblíbenější byl Pavel Ždichynec.
Tanečná škola je zároveň tak niečo medzi internátom, kláštorom i takým hotelom, kde všetci o všetkých všetko vedia. Aké to je prostredie pre dospievajúceho chalana?
No, ona ta taneční škola se jen přesune do divadla a tam to samé pokračuje, víš. (smiech) Já se snažil vždycky ignorovat, co si lidé myslí, takže mi to bylo jedno, ale myslím, že jsem musel párkrát někomu vysvětlit, jak se má chovat.
Keď sa vraciame späť, je nutné podotknúť, i keď vy najskôr budete k tomu skeptický. Nemali ste ľahké detstvo. Vaši rodičia sa rozviedli, keď ste mali sedem rokov. A vaša maminka musela tvrdo pracovať, aby uživila vás a vašich dvoch starších súrodencov. Myslíte, že táto ťažká situácia vás formovala, že ste dnes tam, kde ste?
Myslím, že určitě. Většinou ti, co něco dokáží a jsou výjimeční, se nenarodili se zlatou lžící.
Lenže to nie je všetko, čo vás postihlo a čo som vymenoval v predošlej otázke. Vaša maminka zomrela, keď ste mali sedemnásť rokov. Je trápne sa pýtať, či vám chýbala, ale ako ste potom pokračovali – žili ďalej, v takom veku prísť skoro o všetko…
Úplně o všechno jsem nepřišel, měl jsem babičku a sourozence, táta se občas někde objevil. Prostě se tím musíš prokousat, jako vším, co tě v životě nemilého potká – a není a nebude toho málo. S tím můžeš počítat. (pousmeje sa)
V jednom vašom európskom životopise som sa dočítal, že vaše detstvo je spojené s divadlom, dokonca že váš starý otec bol uctievaný národný umelec. Môžete to priblížiť? – To som ani ja nevedel. Hanba! (smiech)
Přesně tak, já jsem byl odmalička odchován Národním divadlem, dřív než jsem tancoval, tak jsem tam pobíhal v malých dětských rolích. Máma tam pracovala, babička také jako inspicientka snad čtyřicet let a praděda byl národní umělec – Jiří Dohnal, takže já jsem v Národním divadle byl skoro pořád. Což se paradoxně změnilo.
V jednom (zase nemeckom) interview som čítal, že ste boli pekne aktívny, neposedný, bili ste sa (snáď to nespôsobí škandál, keď povieme, že s cigánmi, asi lepšie použiť – Rómami) a v škole neustále riešili, či vás vylúčiť, alebo nechať…
Na to akorát kývám a kývám. Každým rokem se tradičně na konzervatoři na poradách řešilo, jestli mě vyrazit, nebo ne. (smiech) Chtěl bych poděkovat všem, co ve mě věřili a stáli za mnou!!!
Málokto vie, už ste to aj spomenuli, že po škole, ešte pred nástupom do ND, ste absolvovali stáž v Hamburgu, v slávnom Baletnom centre Johna Neumeiera. Aké bolo utiecť z Prahy, ktorú ste poznali, do takého slobodného mesta ako Hamburg?
Já myslím, že Praha zatím ještě dost je a byla „svobodná“ už tenkrát, takže jsem to nevnímal jako útěk za svobodou (smiech), ale spíš jako obrovskou zkušenost a šanci dohnat, co jsem zameškal.
Skamarátili ste sa tam s Bubeníčkovcami, ktorých ste poznali z videnia, keďže vtedy ešte internet nefrčal? Je pravda, že ste tam tiež neboli úplne disciplinovaný študent a odmietli ste tam zostať a nastúpiť do angažmán?
S klukama jsem se během svojí stáže v Hamburku trochu víc poznal, ale skamarádili jsme se až během posledních patnácti let, co jsem venku. V Hamburku jsem makal, ale měl jsem tam s pár šílenými profesorkami konflikty, takže jsem byl i na koberečku u Johna. Hele, koberečky si musíš vyzkoušet všude! (smiech)
Pýtam sa preto, že – či teraz, alebo niekedy spätne – neľutujete, že ste tam nezostali a šli k tým „jednookým“ do Prahy?
Já jsem byl v Hamburku na stáži na rok ve škole, do company jsem se nedostal, právě kvůli těm koberečkům. (smiech) Nicméně po letech jsem se několikrát do Hamburku vrátil tancovat na gala nebo i jako host s Hamburským baletem. Po stáži v roce 1997 jsem ale odešel na pár měsíců do souboru v Drážďanech, což ví ještě míň lidí než to, že jsem byl na stáži v Hamburku. V Drážďanech jsem byl ale nešťastný, takže jsem nabídku od Vlastíka s radostí přijal, a jak už jsem řekl, čtyři roky v Národním byly skvělé. To s tím jedním okem jsem zjišťoval, kdykoliv někdo přijel ze zahraničí a zatancoval.
Stuttgart je od dôb Johna Cranka prestížny súbor s progresívnymi choreografiami, ale i udržovaním tradície dejových celovečerných baletov, napríklad práve Johna Cranka. Stuttgart má vedľa baletného aj vynikajúci operný ansámbel, odvážnu dramaturgiu, poučených divákov, pozornosť médií… Čo by ste doplnil vy?
Přesně tak. Speciálně balet má ve Stuttgartu velikou tradici a dost vzdělané publikum. Company má skvělý repertoár od většiny světoznámých a i začínajících talentovaných choreografů. Je to výborné místo pro tanečníka a taneční kariéru.
Kritika spievala ódy na vaše interpretácie všetkých Crankových rolí, ku ktorým ste sa počas angažmán dostali, potom aj na Claudia v Hamletovi, Jacka Rozparovača v Lulu. Pozoruhodný je aj váš raketový štart, kedy ste každý rok povýšili; od zboru ste došli až na post prvého sólistu a hviezdu súboru so svetovým renomé. Teraz k otázke. Ako sa taký svojský umelec – vy ním ste – pripravuje na roly? Úplne si neviem predstaviť, že sedíte v parku a čítate Puškinovho Onegina alebo idete do činohry na Hamleta…
Tak to nemáš moc představivost, kamaráde, protože tak to přesně je. A jak jinak by to mělo být? Hlavně u velkých dějových baletů. U všech dějových baletů je nesmírně důležité, aby člověk znal svůj charakter, který představuje, a znal jeho příběh a vztah k ostatním charakterům a věděl, o čem to vlastně je. Byl bys překvapený, kolik tanečníků kolikrát vůbec nemá ani páru, co dělají a kdo je kdo. To mi přijde úplně stupidní. Já, ať dělám jakýkoliv dějový balet, tak se snažím sehnat si knížku, kouknu se na filmové verze, pokud existují. I na několik různých, abych měl představu, jak někdo jiný tu postavu ztvárnil a jak daleko až můžu jít.
Pri svojom odchode z Nemecka ste hovorili: „Nemám pocit, že se dá sladit moje představa života s mentalitou a životním stylem v Německu.“ Nebojíte sa vysloviť niečo také, keď máte v Nemecku toľko svojich fanúšikov nielen v Stuttgarte?
Asi jsem se nebál, když jsem něco takového řekl. On je také veliký rozdíl, kde v Německu žijete. Jestli jste ve Stuttgartu, nebo v Hamburku, nebo v Berlíně. Sami Němci ti to potvrdí. Já měl, jako hodně Čechů, od malička problémy s němčinou. V Německu jsem se v podstatě naučil hlavně anglicky. No a po devíti letech bylo mnoho důvodů zkusit něco nového.
Dostihla vás opäť tá Kanada, pretože ste chceli i s priateľkou žiť v anglosaskej kultúre, a Amerika sa vám nezdala istá s ohľadom na ekonomickú krízu. Kanaďania sa vám zdali triezvejší než Američania. Nie je to ďaleko?
Je to dál než Německo, samozřejmě, nicméně to byla další skvělá zkušenost, která mě někam posunula. Tím nemyslím jako tanečníka, ale hlavně jako člověka. V Americe nemám touhu žít z několika důvodů, ne jen ekonomických. Při odchodu z Toronta jsem dostal e-mail od šéfa Boston Balletu Mikko Nissinena, který měl o mě zájem, ale rozhodl jsem se přesunout do Austrálie, kde jsem pak tancoval další sezonu.
Ešte ku Kanade a baletu, ako o človeku už o vás vieme viacej. Napríklad James Kudelka je českému publiku dosť neznámy choreograf. Na Slovensku vďaka Máriovi Radačovskému a jeho osobným väzbám na Kanadu mohli vidieť diváci jeho choreografický štýl. Tancovali ste jeho Labutie jazero. Aké je? Vy ste tých „Jazier“ museli v rôznych verziách tancovať už mnoho.
Když jsem byl ještě v Praze, tak jsem pár odlišných verzí Labutího tancoval. Až mě to přestalo bavit. Ve Stuttgartu jsem tancoval Labutí od Johna Cranka a s Kanadským národním verzi Jamese Kudelky, která je velice muzikální a také je ze všech nejvíc – anglicky bys řekl awkward, nepohodlná a nepříjemná. Nicméně splňuje všechna očekávání a James Kudelka je velice talentovaný choreograf.
Vždy ma fascinuje, ako každý choreograf dramaturgicky tento balet baletov rieši po svojom. Od naivnej rozprávočky po psychologickú drámu. Hlavne je zaujímavý prístup k dramaturgii záveru. Moja obľúbená otázka snáď v každom rozhovore: Aký koniec tohto príbehu Princa a Odetty sa páči vám?
Mně by se zamlouval asi konec, kde by Odetta odvedla Prince do říše zvířat a žili někde spokojeně daleko od lidí. (smiech)
Kariérou vás sprevádza Onegin. Je to podľa vás záporná postava? Prečo v určitú chvíľu odmietne Tatianu a potom ju chce späť?
To je pravda a byly doby, kdy jsem ho tancoval na hodně místech. A hodně lidí venku mě s tou rolí spojuje. V žádném případě to není záporná postava. Je to velice komplikovaný charakter, který není možné ztvárnit nebo chápat černobíle. Je to někdo, kdo je plný vnitřních konfliktů, vášně, někdo, kdo z přehlcení společností a večírků ztratil chuť k životu. Taťánu odmítne proto, že v situaci, v jaké se momentálně nachází, nemá ona jemu ani on jí co nabídnout. To se ale změní po letech, když se vrátí zpátky a z dívky je žena, ve které vidí to, co hledal. A věřím, že jsem se v této roli stal výjimečným právě proto, že dokážu tu komplexnost na jevišti vytvořit.
Tancovali ste nespočetne dejových baletov, rôzne charaktery, smutné osudy, od Labutieho jazera cez Onegina, Čajku a Claudia až po mnoho, mnoho ďalších. Ktorý muž z tých všetkých je vám najbližší?
Nejbližší mému charakteru je ze všech rolí Armand v Dámě s kaméliemi od Johna Neumeiera, Petrucchio ve Zkrocení zlé ženy od Johna Cranka… A toho Tybalta musím občas v sobě podusit. (smiech)
Tancovali ste v Chrome Wayna McGregora. Myslím, že tento choreograf je zaujímavý a môžeme od neho ešte mnoho zaujímavého očakávať. Vedľa filozofického aspektu diel má strhujúci, dynamický pohybový slovník. Ako sa javí vám?
Tancoval jsem ve Waynových titulech Nautilus a Chrome. Je to jeden z momentálně hodně vyhledávaných a žádaných choreografů, jak jsi řekl. Jeho styl je velice dynamický, fyzicky náročný, a náročný je i na koordinaci. Nutí tanečníka jít do extrémů a určitě každý v sobě objeví fyzické schopnosti, o kterých možná ani netušil, že je má. Jeho pohled na pohyb je velice zajímavý, způsob, jak vám vysvětlí, odkud pohyb vychází a proč. Jeho věci jsou občas náročné i muzikálně, nebo spíš jsou dost rychlé. Takže se vám s tou koordinací kolikrát dostane tělo do slušného chaosu. (smiech)
Ďalej ste tancovali v baletoch tvorcov ako Maurice Béjart, Boris Eifman, Jerome Robbins, William Forsythe, Glen Tetley, Uwe Scholz, Itzik Galili, Jiří Kylián, Hans van Manen, David Bintley, Jormal Elo, Alexei Ratmansky, Edward Clug, Chrystal Pite, Christopher Wheeldon, Twyla Tharp, Kevin O’Day, samozrejme Cranko, Neumeier. To je slušný výber. Pracovali ste v tvorivých súboroch, zúčastnili ste sa svetových gala koncertov. Ako sa človek stane podľa vás svetovým choreografom?
Určitě tím, že osloví velikou část publika ve světě svým originálním stylem a nápadem a soubory začnou jeho práci vyžadovat. Jak toho docílit? –Stejně jako i ti největší velikáni: choreografickými workshopy, vlastními projekty, spoluprací nejdřív s menšími soubory, doslova kdekoliv, kde mají zájem. Postupně si vytvořit jméno a prosadit se do velkých souborů a dostat angažmá někde jako house choreographer. No a samozřejmě politika, bez té by to nešlo… Ale čím jsi lepší, tak jak se říká, tvoje práce mluví za vše, tak tě možná tolik toho podlézání nečeká a dveře se ti samy otevřou.
Tancovali ste v tituloch, ktoré majú priamo vzrušujúce už len samotné názvy. O čom je taký balet ako Gambling? Nautilus, Avatar alebo Bloodstone or The Sign-Painter’s Button?
Teď se musím smát, vzrušující název sice možná mají, ale dějově jsou o ničem. Až na Bloodstone, což byla trochu vtipná věc. Všechno ostatní je o pohybu.
A splnila Kanada, Jiří, vaše očakávania? – Pýtam sa preto, že potom vaša cesta šla ďalej… Už tak rýchlejšie než Stuttgart a Kanada.
Splnila i nesplnila. Každopádně další skvělá zkušenost, která ze mě udělala lepšího člověka. Nebo spíš pomohla mi změnit se v lepšího. A to by měl být smysl života přece. Kanadu pak vystřídal rok Austrálie a rok v Rusku.
Všimli ste si, že v Petrohrade a v Rusku je Eifman Ballet stále veľký pojem?
Určitě, a víc než stále bych řekl spíš čím dál více. Všechna představení v Petrohradě jsou vyprodaná.
Vy ste prešli niekoľkými významnými súbormi, krajinami naprieč svetom. Všímate si fenomén, že by poetika Eifmana a celá stavba jeho baletov, výber tém, charakter súviseli s ruskou tradíciou a jeho identitou ruského umelca?
Tak určitě se jeho kořeny, odkud pochází a možná i čím si prošel odráží na jeho tvorbě, se kterou se já až teď důvěrně seznamuji. (úsmev)
Eifman je známy svojim nekonečným pracovným nasadením. Tanečníci sú ako v kláštore. Vy ste zažili už iný, silne osobnostne zaštítený súbor po Crankovi v Stuttgarte. Je vlastne taká tvrdá celodenná práca prínosná? Nezablokuje sa skôr interpret?
Haha. (smiech) No, já už tak deset let nemám rád zkoušení a nejraději bych jen dělal představení, což samozřejmě ale nejde, nicméně v tomto případě jsem si teda naběhl… V závěru kariéry jsem vkročil do pracovního tábora. Pracovní doba od jedenácti do dvaadvaceti, šest dní v týdnu vám „trochu“ napoví. Není to každý den a sólisté to mají sem a tam volnější. Ale soubor?… Tomu skláním poklonu! Přitom jaký je Eifmanův styl specifický a jaký klade důraz na každý detail, je přínosný v tom, že ten jeho styl vám pak přijde úplně přirozený, jako dýchání, máte pak na jevišti čas a fyzičku na všechno, nemusíte přemýšlet a jen tvořit charakter. Aspoň tak si to ospravedlňuju já. (smiech) Kdo se zablokuje nebo naopak „odblokuje“ a stvoří to z něj lepšího nebo horšího umělce, to je zřejmě individuální.
Mohli by ste priblížiť ako účastník kreácie Up & Down ako choreograf pracuje? Má nejaké poznámky, predvádza, hodne vysvetľuje význam pohybov?
V případě tvorby nového baletu, do čehož jsem vpadnul tuhle sezonu, se pracuje od rána do večera, pořád. A Boris Eifman je na sále celý den buď se souborem nebo se sólisty, také každý den. Staví se, mění se a dokola se zkouší, co bylo postaveno. On předvádí, vysvětluje, přirovnává, křičí, nic mu neunikne, neustále se všechno natáčí, aby měl a my také přehled o tom, co se postavilo a změnilo. A čím víc je toho postaveno, tím více se toho projíždí každý den. Při zkouškách s celým souborem pracuje výhradně jen s prvním obsazením, druhé si to může zkoušet na straně. Takže zhruba měsíc před premiérou, zřejmě už i dva měsíce, jsme projížděli večer od sedmi do desíti celé představení Up & Down, každý večer. Věřte, že taková práce je pak na jevišti vidět. Je to vášnivý umělec oddaný svojí práci a tvorbě a i trochu tyran, nicméně obrovský umělec, který po sobě zanechá skvělou tvorbu.
Ako vlastne vznikne na sále s choreografom, ktorý má predsa už len svoj vek, taká obťažná až športovo akrobatická zdvíhačka akými je Eifman povestný?
On má neustále obrovskou energii a zápal pro svou práci a na sále je pořád. Co může, tak se snaží ukázat a co nemůže, tak to vysvětlí a my to pak zkoušíme a zkoušíme, dokud ten pohyb, skok, zvedačka nevypadá podle jeho představ. Pracuje také s několika vyvolenými, se kterými se mu pohodlně tvoří a ty to pak ty ostatní učí.
Do akej miery má interpret voľnosť vo vyjadrení hereckého pocitu?
Jak už jsem zmínil, klade si důraz na každý detail a to nejen taneční, ale i herecký, takže i v tom vám moc velkou svobodu nenechává. Má prostě svoji představu, jak má to, co chce vidět, vypadat, anebo ji hledá a většinou ta vaše verze nezapadá do té jeho. Na jevišti to pak všechno ale nabere jiné rozměry, v mém případě vždycky, a pokud chápete svůj charakter, tak bych řekl, že je i benevolentnější.
Aká nálada vládne na skúškach vo vypätých chvíľach? V každom umeleckom procese vždycky nastane bod zlomu, kedy sa prestane dariť, zasekne sa interpret, tvorca, začne únava, hádzanie stoličkami…
Musím říct, že to mě překvapuje tady nejvíc. Samozřejmě, že je sem a tam drama, vřískot a pláč, ale přitom extrému jakým se tady pracuje, je v souboru fakt skvělá atmosféra. Pánská část souboru je samozřejmě víc v pohodě než dámská, většina ženských totiž ani nezná, co být v pohodě znamená. (smiech) Bez legrace, od rána do večera na sále, všichni se chovají slušně, zdraví se, podávají vám ruce na pozdrav, je to v baletním světě příjemné a neobvyklé. A znova musím říct, ten soubor tu fakt dře. V každém představení dělají několik, co několik, všechny těžké tance, kolikrát jen tak tak převléknou kostým a běží hned do něčeho jiného, takový baletní ruský Spesnaz. (smiech) (Specnaz – je označenie jednotiek špeciálneho určenia sovietskej, potom ruskej armády.)
Aký najkrajší moment ste zatiaľ od vášho vstupu do súboru zažili?
Tak vůbec fakt, že tu jsem spolu s přítelkyní a pěkně si to tu vychutnáváme spolu. A pak asi tancovat v Rusku, v Petrohradě, v sedmatřiceti letech, v premiéře, v takovém souboru, v baletu Borise Eifmana, je také v pohodě, ne? (smiech) Naše turné v Paříži bylo taky super.
Máte z Eifmanovho bohatého repertoáru vysnenú rolu?
Neřeknu! (smiech)
Ste veľmi sveta skúsený. Sledujete aktivistov, životné prostredie, zdravé jedlo, politiku. Čo si myslíte o svete, v ktorom žijeme?
Přesněji bych řekl, začal jsem se zajímat o to, kdo nám vlastně tady všem vládne a vytváří tuhle „realitu“. Kdo nás tu všechny manipuluje a jaká je agenda nejbohatších a nejmocnějších lidí. Co si myslím o světě, ve kterém žijeme? Tak jen tahle otázka by stačila naplnit celý rozhovor. Myslím. Tenhle svět se určitě začíná dělit na několik skupin. Lidé, co jsou probuzení nebo se probouzejí z iluze a hypnózy, ve které žijeme, a uvědomují si, jaká je „realita“. Pak lidé, kteří i úmyslně přetrvávají ve stavu ignorace a naivně se domnívají, že se jich to netýká nebo že se jim to snad vyhne. A lidé, co vůbec nemají páru, která bije. Lidé, kteří si uvědomují, že jsme všichni jedno a totéž, navzájem propojení, záleží jim na ostatních, na životním prostředí. A záleží jim na naší budoucnosti a také na tom, jakou předáme svým dětem. Tím nemyslím, že o tom jen mluví u piva, ale aktivně se nějak podílejí na zlepšení naší situace. No a lidé, kteří jsou sobci, co jen konzumují, plýtvají. Záleží jim jen na sobě a jen na jejich blízkých a svojí ignorací, leností a neinformovaností přispívají ke zhoršování situace. A to je bohužel zatím většina. Jedno indiánské rčení říká – My jsme nezdědili zemi od našich předků, my si ji půjčujeme od našich dětí. Veliké moudro. Zamyslete se nad tím, v jakém stavu ta naše krásná planeta je. A proč?!
Svět se začíná probouzet a lidé si začínají uvědomovat, že jsme všichni doslova jedno, nejen duchovně, ale i jako jeden organismus s planetou, o kterou se všichni společně dělíme. Jedno vědomí. Jsme navzájem propojení. Všichni jsme si jako lidský druh víc podobní než odlišní, a záměrně jsme mezi sebou po staletí štváni proti sobě, aby se nám všem lépe vládlo a byli jsme pod kontrolou. Že jsme neustále manipulováni a systematicky dotlačováni k dost děsivým koncům. Což se jen pořád zhoršuje a bude zhoršovat, pokud se tenhle stav ignorace a ohýbání hřbetů nezmění.
Začne slávny tanečník po tridsiatke myslieť na zmysel života?
Myslím, že po třicítce by měl začít každý přemýšlet o smyslu života. Nejen slavní tanečníci! Kdo jsme, kde jsme, ale hlavně proč jsme? Jaký je smysl této lidské zkušenosti? Ale hlavně: Kdo kontroluje tuhle „realitu“? Kdo nám skutečně všem vládne? A k jakým koncům? – Všechny tyto otázky jsou dneska důležitější než kdykoliv dříve. A čím více lidí si tyto otázky začíná klást a uvědomovat si, že je zřejmě „něco“ jinak, tím větší chaos na světě začíná být. Myslíš, že je to náhoda? Anebo se někdo snaží tohle probuzení a sjednocení zastavit? Hmm?!
Sledovali ste voľby prezidenta v Amerike? Boli ste vtedy blízko a bola to veľká udalosť. – Teraz to začína nanovo, ale vtedy sa volilo a zvíťazil Obama. – Možno historický medzník?
Druhé znovuzvolení, nebo spíš prodloužení dosazení, jsem sledoval a dokonce jsem ten den ve Washingtonu byl, protože jsme tam tancovali. Sledoval jsem to v televizi v hotelu jenom proto, že mě zajímalo, jestli zajdou tak daleko, že budou Obamu přirovnávat k Martinu Lutherovi Kingovi, a oni dokonce použili stejnou Bibli. Neuvěřitelné… Vyjít na ulici bylo nemožné a tu zkušenost jsem si opravdu nechal ujít. Připadal jsem si jak v Severní Koreji nebo Číně. S tím rozdílem, že tam ty davy jsou donucené strachem. Tady jsou tak geniálně zmanipulované, že té komedii věří. Většina lidí se opravdu chová jen jako ovce a následují dav a slepě a tupě všechno, co jim vláda a média nakáží a nadělí… Zaskočilo mě spíš ale, kolik inteligentních a vzdělaných lidí žije hluboce v iluzi. Je to smutné a nebezpečné. Tím to ukončím a přesunu se k druhé části otázky.
Obama… Hmm… Jak je mi sympatický laureát Nobelovy ceny míru? To jsou paradoxy, co! Obamovi byl médii (ta vlastní stejní lidé, kteří vlastní jeho) vytvořen status rockové hvězdy, kterým doslova obalamutil většinu. Většinu těch, co se nechali a nechávají. Lidé si musí uvědomit, že je jedno, jestli má tahle maska jméno Obama, Bush, nebo Clinton. Obličej a agenda se nemění! A skutečná moc a manipulace pramení jinde. A už od Říma, který mimochodem nezmizel, jen se skrývá nám všem před očima, byla agenda vždycky totální globální kontrola. A s dnešní neuvěřitelnou technologií agenda kontroluje mysl, pohyb a chování nás všech. Čím dál lehčeji! Doporučuji si přečíst knihu 1984 od George Orwella. Film je také na YouTube. Vygooglovat si například něco o Agenda 21 nebo NWO (Nový světový řád), Bilderberg Group nebo HAARP a Chemtrails, GMO a Monsanto. Uvědomit si, kde se společnost nachází a jakým směrem a do čeho je tlačena a že nic se neděje náhodou! Uvědomit si, jak se svět změnil po 11. září 2001. Událost, o které jsou dnes už miliony lidí přesvědčeny, že to nebyl teroristický útok, ale chladnokrevně vypočítaný plán, který obelhal a změnil celý svět. Ale proč??? Lidé si musí začít klást otázky, vyžadovat odpovědi a být skeptičtí ve vztahu ke všemu. Otevřít oči faktu, že jsme tlačeni do válek a že se kolem nás všech pomalu buduje cela, ze které brzo nebude už úniku. A strach je nejlepší nástroj.
V Londýně nejenže jsou kamery a jste sledován doslova na každém rohu, ale už dokonce začínají nahrávat vaše hlasy a rozhovory. Odebírají vzorky DNA. Evropská unie byl první velký krok k centralizování kontroly, první region, krok ke zničení měn, ekonomiky a národní hrdosti. A eventuálně postupné zničení hotovosti a přesun peněz pouze na kreditní karty. A dále na mikročipování celé populace, což je jeden z hlavních gólů! Když nebudou peníze a ty nebudeš poslušný služebníček systému, nenecháš se třeba naočkovat nebo si nenecháš dát do těla mikročip, tak se ti kredit jednoduše zmrazí, a ty už se nenajíš a přestaneš existovat! V tom je obrovská moc. Lidé si musí začít klást otázky: Proč je Evropa pod systematickým útokem ve formě migrace? Proč ale? Proč je víc a víc jedů v jídle, ve vodě, v ovzduší, proč je víc očkování, které vážně zdravotně ubližuje dětem? Je to náhoda, nebo depopulace? Náhoda to zřejmě nebude… Je čas se probudit ze snů a iluzí, přátelé! Abych ale ukončil tuto otázku, kterou jsem trochu rozvedl, tak jediné, co mě mrzí, je, že Obama nevyhrál Oscara. Protože to je jediná cena, kterou si zaslouží.
Praha je mesto a aj miesto, na ktoré sa nezabúda. Chýba vám? Alebo nie ste sentimentálny patriot…
Praha mi chybí a čím déle jsem pryč, tím víc zjišťuji, jak je krásná a že mi moc chybí, a uvědomuji si také, v jaké relativní svobodě si Češi ještě pořád žijí. Jednou se snad vrátím, jestli bude dobrá konstelace hvězd. Teď jsem jako tanečník na volné noze. Uvidíme.
Keby som to mal previesť na šport, ste taký baletný – Jágr. Nie je vám ľúto, že hokejisti sú v Česku tak milovaní, a vaše meno nikomu nič nehovorí? Nie je to nespravodlivé, keď všade, kde tancujete (a nie sú to zanedbateľné miesta), je napísané: Born in Prague, Czech Republic…?
Jaká byla otázka? Jestli je to nespravedlivé? – A odkdy je život spravedlivý?! Fakt, že všude po světě reprezentuji Čechy a Prahu, a doma se o tobě neví, je smutný a leccos to dokazuje. Na druhou stranu jsem už několik let neprojevil žádnou aktivitu se u nás objevit. A také jsem se stěhoval z kontinentu na kontinent. Teď de facto každý rok, posledních pět let. V Národním bych si ale, ještě než skončím, zatancovat chtěl. A hodně lidí mě o to i prosí.
Možno je to naivná otázka, ale čo si počne slávny tanečník ako vy v deň premiéry, keď ho napríklad rozbolí zub? Alebo keď vás bolí päta, a máte dôležité predstavenie, o ktoré nechcete prísť?
Udělá totéž co každý jiný. Naláduje se prášky proti bolesti. (smiech)
Myslím na to v súvislosti s tým, či je to ako u filmových hviezd, či napríklad tajomníčka súboru zavolá doktorovi a povie: „Náš prvý sólista je chorý, môžete ho prednostne vziať?“ Pomohla vám niekedy vaša sláva? Alebo končí na vrátnici divadla?
Samozřejmě, když se potřebujete dát co nejdřív „dohromady“ a máte s něčím velký problém, tak fakt, že jste první sólista, vám leckdy pomůže a na věci jako MRI scan (pozn. redakcie – magnetická rezonancia), na který i vážně nemocní pacienti čekají měsíce, pak vy jdete za pár dní. Já jsem šel dokonce i hned druhý den, což je normálně v podstatě nemožné.
Vašou vášňou je stále box, v desiatich rokoch ste začali s karate, potom ste prešli na kung-fu, box a thai box. Máte k tomu nejakú špeciálnu filozofiu, ako je to vždy vo filme s takouto tematikou?
Žádnou filozofii k tomu nemám, od malička mě bavily bojové sporty a tato tematika. S odchodem do Německa jsem si ale musel srovnat priority. Být profesionální baleťák a trénovat thajský box, to opravdu bohužel nejde dohromady. Baví mě to pořád sem a tam sledovat, mám spoustu přátel, co jsou úspěšní profíci v tomhle odvětví. V Kanadě jsem trénoval několik měsíců Krav Magu (pozn. redakcie – Krav Maga – jeden z najtvrdších a najúčinnejších spôsobov sebaobrany), o kterém jsem hodně slyšel. Ale musel jsem i od toho upustit a soustředit se hlavně na to, abych nebyl zraněný. K něčemu se postupně asi budu sem tam vracet. Teď je to mimo tancování jen posilovna a jóga a investuji víc času do rozvíjení svého ducha než těla.
Vašou druhou láskou je DJ-ing. Okrem toho, že ste úspešný tanečník, ste aj nie neúspešný DJ a poriadne ste už hrali i v Stuttgarte, Prahe i na Slovensku. Ako sa vám s hudbou darilo napríklad počas pobytu v Kanade?
Těch lásek bude víc, také mě hodně baví například focení. No jinak máš pravdu, od roku 2003 jsem hrál, když jsem měl čas, v Praze, po Čechách, na Slovensku i v Německu. Někde byly i tisíce lidí. Baví mě to pořád, ale také už to není takové jako dřív. V Torontu jsem hrál několikrát a bylo to super. Narozeniny, Halloween party a Silvestry. Nebo svatby, takové akce jsou nejlepší. Lidé se mezi sebou znají, je sranda a nikdo si na nic nehraje. Když jsem v Praze, tak občas zahraji v jednom klubu u kámoše v centru.
„Vždy jsem měl život mimo tanec,“ hovoríte často, ale ako to ide časovo spojiť, keď deň má len dvadsaťštyri hodín?
Čtyřiadvacet hodin občas nestačí… Když Babyloňané tenhle nástroj kontroly vymysleli, měli přihodit aspoň šest hodin navrch.
Čo si myslíte, že najviac ovplyvňuje názory a život dnešných ľudí?
(smiech) – Ha ha ha! Myslíš, co lidi nejvíc manipuluje a vymejvá? No samozřejmě televize. Ta bedna, co tě hypnotizuje, a noviny atd., které ti cpou propagandu, co mají nařízenou, a říkají ti, co si máš myslet, koho se máš bát a jaká je „realita“. Také lidé opakují, co slyší od sousedů a spolupracovníků, v hospodě a u kafíčka. Ale sám si výzkum pořádně málokdo udělá. Takový svět – Opakovatelů! Pokud hledáš pravdu, v mainstreamu se ji nikdy nedozvíš. Ten jen slouží mašinérii a manipulaci. Kdo hledá, ten najde!
Ako som poznamenal už v úvode, ste veľmi charizmatický muž. Ako vnímate všetko to také „zženštilé“ okolo baletu?
Většinou kdo tohle říká, neví, o čem mluví, a kromě Labutího, co někde zaslechl a ani neviděl, o baletu nic neví. A elegance chlapovi na mužnosti nic neubírá.
O tanečníkoch sa ale aj hovorí, že sú veľmi fyzicky založení, totiž v zmysle sexuality. Je to síce taká otázka o tele na telo, ale čo si o tom myslíte vy?
Tak o tělo tanečníci musí dbát, nebo by měli, je to nástroj naší obživy a podle toho by měl vypadat a fungovat. A co se týká sexu? Hele, to buď v sobě máš, anebo nemáš. A je jedno, co děláš za povolání. Nevěřil bys, kolik je frigidních tanečnic. (smiech) No ale na druhou stranu, to neustálé zkoušení a tření ti kolikrát vytvoří novou skutečnost. (smiech)
Medzi tanečníkmi, a to v dobrom zmysle, ste taký mužný „mačo“. Veď ste aj vysoký, podľa vášho profesionálneho curriculum vitae máte 188 cm. Kritika chváli vašu energiu, mužné charizma. Ako sa taký chlap dostal vôbec k baletu, okrem toho, že vaša mama chcela, aby ste sa zbavili svojej energie, ako sa to dá zjednodušene dnes zhrnúť.
Přesně tak jsem se k tomu dostal. Máma mě na tancování dala, neb viděla ten přebytek energie, ale i umělecké vlohy a herecký talent. Tak jsem společně s bráchou Tondou a sestrou Janou začal v sedmi letech tancovat. Mimo jiné. Takže mi to přišlo v pohodě a trochu energie mi to tenkrát ubralo. (smiech) Bylo to tenkrát od ní skvělé rozhodnutí.
Stretli ste sa napríklad so situáciou, že sa vám páčila nejaká baba, a ona vás odmietla, pretože ste „baleťák“? (smiech)
No, já si spíš pamatuji, že na to holky berou. A ony ví proč. (smiech)
Ste odvážny chlap. Pestujete nebezpečné športy, žijete akčne, nebáli ste sa ani nahý pózovať slávnemu fotografovi Dieterovi Blumovi, tá fotka je aj pri našom profilovom rozhovore. Je niečo, čo je pre vás úplné tabu?
Už jsem se trochu uklidnil (smiech) a opravdu na pózování a skákání nahý před objektivem nevidím nic odvážného. Co je pro mě úplný tabu? Přítelkyně a manželky mých kamarádů.
Tak po tejto vtipnej odpovedi je už ťažké vo vážnom tóne interview ukončiť. Hovoríme o tanci, o vašom detstve, práci, balete, také logické, technické, politické veci, svetonázory… Verí trebárs ale Jiří Jelínek v dušu? Zmysel ľudského konania? V dobro?
Samozřejmě! Jsem si vědom toho, že jsme duchovní bytosti, které si procházejí momentálně touhle lidskou zkušeností. Všechno, co děláme, ovlivňuje život kolem nás a vytváří novou realitu. Ať už jsme si toho vědomi, nebo ne. Navzájem vytváříme tenhle svět, který nazýváme realita. A každý máme moc změnit sebe a svoje okolí k lepšímu a navzájem vytvářet pozitivní vibrace a energii. Dobro a láska, respekt a soucit jsou jediná cesta. Nejen k harmonii a evoluci, ale k naší vlastní existenci vůbec. Bez toho jako lidstvo nemáme budoucnost a šanci. Každý den naše akce a rozhodnutí ovlivňují okolí a naši budoucnost. Začíná to například u jídla. Každý den několikrát máme možnost se rozhodnout, co podporovat, do čeho investovat a čeho být součástí. Proto se ze mě například stal před x-lety vegan. Já vždycky miloval maso a všechno mléčné. Všude to z neznalosti a tradice propagoval. Změnil jsem se, protože nemohu tohle podporovat a vědomě se denně podílet na masakrování zvířat spojeném s ničením planety. Navíc když to nepotřebuji k přežití. Musíme přestat jako lidský druh mezi sebou válčit a ničit tuhle planetu. Musíme vzít zodpovědnost do vlastních rukou a vzepřít se této manipulaci shora, která vede jen k destrukci a totálnímu uvěznění.
Keď som žil v Hamburgu, tak fanúšikovia Jiřího Bubeníčka mali hrozný problém vysloviť meno Jiří. Furt komolili na: „Žirí, Žiží, Jijí“. Stretli ste sa ako Jiří s tým tiež?
Ano. Samozřejmě. Jméno mi pořád někdo komolí. A dost lidí v Americe, Kanadě nebo Austrálii rozumí Jiří jako Easy… No nekecám. (smiech). X lidí mi říká Easy místo Jiří. A ono to i sedí… Take it easy dude. (smiech) (pozn. redakcie – klídek, kamoš)
Vaša maminka vás nemohla zažiť na javisku. Myslíte na ňu napríklad v deň premiéry, alebo je to dávna minulosť? A čo súrodenci? Sú na vás pyšní?
Ano, čím jsem starší, tím na mámu myslím častěji. A sourozenci na mě pyšní jsou.
Keď pred nedávnom celý svet slzil nad knihou Maov posledný tanečník, nemáte pocit, že je to len taká falošná show a marketingová hra? Čo váš život, ten by nestál od vášho detstva za knihu?
Tak v tomhle případě jsem neměl pocit, že by to byla falešná show. Mně se to i líbilo. No, můj život by za knihu stál, ale kdo by si ji chtěl číst? A musel bych se poradit s právníkem. (smiech)
Čo znamená pre vás váš obľúbený citát: „Where there′s a will, there′s a way“? (pozn. redakcie – Kde je vôľa, tam je cesta)
Znamená to, že pokud něco opravdu chceš, tak si najdeš cestu, jak toho dosáhnout. A přidal bych ještě od Gándího: „You must be the change you wish to see in the world.“ (pozn. redakcie – Ty musíš byť tou zmenou, ktorú chceš vidieť vo svete) Díky!
V textu sú použité citácie z článku autora pre web www.operaplus.cz
