Zdenek Konvalina

Kritička Houston Press o  charizme Zdenka Konvalinu napísala, má „najkrajšie nohy, ktoré bolo na scéne v Houstone vidieť od doby, čo Carlos Acosta odišiel do Londýna“. Nie je to len tak. Rodáka z Brna (1979) aj ďalšie výrazné persóny baletu, v Amerike komentovali v superlatívoch. Maina Gielgudová, v ktorej inscenácii Giselle Konvalina v Houstone tancoval Albrechta, o ňom v roku 2010 povedala: „Zdenek je skutočný danseur noble vo svete, kde bol tento pojem už takmer zabudnutý.“ Linda Howeová Becková z Montreal Gazette a Dance Magazine o ňom napísala najvyššie uznanie: „Je zvláštne podobný Nurejevovi. Má rovnakú javiskovú prezentáciu, presvedčivú, noblesnú.“ Tieto všetky slová chvály potvrdzuje aj cena za mimoriadny výkon v špeciálnom titule v Apollovi Georga Balanchina, za ktorého obdržal prestížnu Národnú tanečnú cenu organizácie kritikov Critics‘ Circle za vynikajúci mužský tanečný výkon. Po Houstone a Montreale je už pár sezón členom English National Ballet v Londýne. Ako svetobežník na otázku, či angloamerickí diváci vedia vysloviť jeho ťažké meno Zdenek, úsmevne hovorí: Musím říci, že se stále potkávám s novými variacemi a žasnu nad lidskou kreativitou…“. Podnetný a veselý bol celý náš rozhovor, na ktorom sme pracovali viac ako rok. Verím, že predstaví tanečníka v širších súvislostiach nielen na scéne, ale aj za ňou. Zdenek podhalil mnohé zaujímavé i podnetné  o Balanchinovi, Nurejevovi a ďalších velikánoch. Tancoval  v tituloch, ktoré dnes diváci obdivujú v kinách po svete a kupujú si ich na DVD, kvôli choreografii či výkonom. Celé to so Zdenkom Konvalinom začalo v Brne.Chodil jsem do Taneční konzervatoře v Brně, kde jsme už jako děcka často účinkovali v baletech Národního divadla… Asi nejvíce si pamatuji Louskáčka, možná z toho důvodu, že jsme jeli na zájezd do Německa a Belgie a bylo to poprvé, kdy jsem si okusil ten feeling of traveling.“ Spomína tanečník a začíname náš rozhovor.

Prečo ste po absolutóriu odišli do angažmán v Ostrave? V Brne vás nechceli?

Myslím si, že jsem chtěl už od začátku odejít někam, kde bych mohl mít šanci se dostat k sólovým rolím rychleji.

Prevádzka v divadlách mladého absolventa niekedy pohltí, musí tancovať v mnohých inscenáciách, v operetách i operách, na rozvoj osobnosti čo do techniky sa veľký dôraz nekladie. Vedeli ste podvedome, že chcete ísť ďalej a neskončiť v Ostrave?

Je to velký šok jít ze školy do angažmá, do určité míry je člověk tím pohlcen a než se vzpamatuje, pár let uteče. Já jsem si už od začátku představoval, že bych to chtěl zkusit někde venku. Prostě jsem měl nějakou podvědomou touhu „explore“ a musím se přiznat, že ji stále mám.

Kto vás prehovoril, aby ste sa zúčastnili slávnej baletnej súťaže v Helsinkách, kde ste získali nakoniec zlatú medailu?

Vždycky jsem si myslel, že jít na soutěž je důležité, pokud se chce člověk někde ukázat a také pokud chce najít angažmá. Do Helsinek jsem se rozhodl jít sám a také z tohoto projektu přišlo angažmá v Houstonu. Takže do určité míry mě ten plán vyšel.

Takže sa zmenilo hodne…  

Soutěž mně pomohla k angažmá v Houstonu, což změnilo můj život, ale zlatá medaile neznamenala, že jsem nemusel každý den pracovat a obhajovat důvod, proč jsem si ji zasloužil.

Nebol to pre vás šok z Česka do Houstonu? Zariaďovanie víz, bytu, všetkých povolení. Navyše to bola ešte trochu staršia doba, než dnešné vymoženosti. Aké boli tieto prvé mesiace nového angažmán a i života?

Já jsem tento kulturní šok zažil už o rok dříve, když jsem přišel do Ameriky. Trénoval jsem ve škole ve Philadelfii a cestoval jsem do různých amerických souborů, jako ABT, Boston Ballet, kde jsem se snažil vylepšit a najít svoji techniku. Houston byl obrovský šok, co se týče práce. První rok jsem se vzpamatovával z té intenzity každodenní práce. Houston, to byla obrovská kvalita tanečníků a jejich neuvěřitelná pracovní morálka.

Čo vedie človeka, že v Amerike vydrží? Vieme aj o prípadoch, kedy tanečník nevydržal a radšej sa vrátil do Česka. Je to talent? Šťastie? Sila vôle?

Člověk soutěží s ostatními lidmi na absolutně jiné úrovni, než v Česku. Není to pouze Amerika, ale každý špičkový soubor, kde člověk musí dělat na sto padesát procent každý den a obhajovat ve všech situacích důvody, proč on je první sólista. Já jsem vždycky měl tento “drive” a pevné nervy. Také v roce 1999 jsme neměli ještě pořádný internet a YouTube, kde člověk může vidět co se děje a jak to kde funguje. Já jsem šel úplně na slepo, bez představy, do čeho se dostávám.

V Amerike sú študenti veľmi ctižiadostiví. V dokumentárnom filme First Position, je zobrazená obrovská túžba a nasadenie hraničiace s posadnutosťou byť najlepší. Stretli ste sa s tým?

Je neuvěřitelné, že studenti v Americe mají takové sebevědomí, které jim umožni se vrhnout do všech úkolů s plnou energií. Častokrát neuspěji na první pokus, ale nezastaví se, dokud to nechytnou. Já jsem od začátku soutěžil s tímto pocitem, který jsme my v Česku absolutně neměli. Pokud váš učitel nezažil na scéně velké role a neměl ten pocit, je těžké si to představit a naučit to druhé.

Čo vedie tanečníka ku zmene angažmán? Že zmení Houston ballet za Kanadu, potom za Londýn? Repertoár, plat, mesto, partnerka, láska?

Pro mě změna angažmá je nejenom práce, repertoár, soubor či direktor, ale také město a můj život. I když pracuji sedm dní v týdnu, rád bych si představil, že také mám svůj život mimo balet. A tak mé změny v angažmá jsou ovlivněné tím, kde chci žít.

Tancovali ste hneď v niekoľkých baletoch Georga Balanchina, to sa nepodarí ani vo svete a bohatej dramaturgii každému; Theme and Variations, Apollo Musagates. Hodne sa hovorí o štýle Mr. B. V čom je pre pánskeho tanečníka choreografický štýl Balanchina ťažký?

Balanchine je jeden z mých nejoblíbenějších klasických choreografů. I když jsem neměl žádný kontakt s jeho prací před svým prvním pokusem ve Four Temperaments, hned s prvními kroky jsem našel určitou totožnost.

No ale čo napríklad Apollon? Taká rola človeka dostane nie?…

Balanchine je fantastický a to, jak zvládl techniku a jak ji dal dohromady s klasickým baletem, a přitom udělal něco v třicátých, čtyřicátých letech a je to pořád moderní, to je prostě úžasné. A také je zajímavé pracovat s baletními mistry, se kterými on pracoval, kteří jsou vynikající a kteří sami říkají: Mr. B. to chtěl takhle a takhle. Já si myslím, že nejzajímavější je pracovat přímo s těmito lidmi, kteří působili v New York City Ballet a kteří měli kontakt s lidmi, kteří to tančili. Apollona sem se učil od Patricie Neary a ona je absolutně „crazy“. – Kolik jí teď musí být? A ona si dá špičky, a udělá si tyč, musí jí být tak sedmdesát let. A když neví přesně co a není si jistá nějakým krokem, podívá se do nebe a začne mít konverzaci s Balanchinem. Je vynikající a chce, aby ses hlavně pohyboval. To je jediná věc, se kterou jsem se potkal u Balanchina, že se člověk musí hýbat, musíš udělat krok a pak máš pocit, že ten krok je velký, a přitom ti řeknou, že je malý, že ještě musíš o dva metry a naplno. Připadalo mi, že mě to dalo do skvělé kondice, a že jsem musel tančit na dvě stě procent, abych ty role mohl udělat. Myslel jsem si, že to tělo roztrhám a pak se podívám na video a vidím, že to není ještě ono. V Torontu přišel Ib Andersen, je teď šéfem Colorado Ballet, a ten byl vyhlášený Apollon. Pár věcí Balanchine pro něho i změnil. Protože Balanchine nebyl takový choreograf, že to udělal a bylo to, ale vždy vycházel i z interpretace tanečníka. A Andersen dělal některé věci jinak, protože choreografie je ovlivněna tím, kdo ji tančí. A to se mně líbí. Protože někdy to nejde. Třeba když dnes tančíš Cranka, člověk nemůže změnit absolutně nic a choreografie je jako bible. Neříkám změnit něco technicky, ale člověk chce vyjádřit „něco“ jedním normálním krokem. Pořád bys dělal tu choreografii, ale nesmí se to. Apollona jsem se učil, když mi bylo jedna dvacet – později se interpretace samozřejmě změní. I to, co chceš vyjádřit sám rolí i přes choreografii. Před pár lety jsem dělal znovunastudování a mnoho pasáží jsem pocitově cítil jinak. Tady v Londýně jsem to také dělal, učila mě to Nanette Glushak, velice excentrická dáma. Lidi si od Balanchina vzali, co chtěli a pořád ale respektují ten základ. Apollon je interpretační a zajímavější než třeba Theme and Variations, kde musíš být ve fantastické formě a na jevišti jsi jako Konvalina nebo Baryshnikov. Ale za Apollem můžeš být někdo jiní. To se mně líbí.

Nebolo vám smutno, že vás nepozvali do Prahy do Národního tancovať premiéru Theme and Variantions?

Tento balet je úžasný. Když se díváte na video s Baryshnikovem, tak si musíte říci, že to je vrchol tance a choreografie. Pokud by se dával v Praze Apollon, tak bych rád přijel.

Tancovali ste tiež Serenádu, Four Temperaments, trochu kacírska otázka: Nemáte pocit, že Balanchine je stále rovnaký? Veľmi akademický a tancom vyrozprávané len krásne figúry a výtvarne pôsobivé obrazy?

Já si myslím, že tanečník má možnost do každého baletu vdechnout jinou myšlenku, i když choreografie je na stejné bázi. Ale stále mně přijde, že jeho balety mají hlubší nápaditost a varietu kroků, než někteří soudobí choreografové. Je zajímavé, že na některé tyto balety se dívám jako na jeho celou kariéru. Four Temperaments, Agon, Apollon, Theme and Variations, Sonnambula – člověk se dívá na celou jeho kariéru. Proto si myslím, že když udělal některé věci a vypadají podobně, tak je zajímavé, že to udělal v jiné fázi života, takže člověk se musí podívat, co on sám do toho chtěl dát. A já si myslím, že to je stejné, jako když malíř maluje. Hodně lidí se dívá na Rothka nebo Mondriana, Pollocka a přitom si člověk říká, že pod tím, je to na stejné bázi, ale ten umělec, pod tím měl úplně jinou myšlenku. Ale ten jeho tvůrčí rukopis nebo jazyk je to, čím se může vyjádřit. Je důležité studovat to, co on tím chtěl říct, i když je to navenek podobné.

Keď sa posuniem od Balanchina, tancovali ste množstvo zaujímavých rolí, o ktorých väčšina tanečníkov sníva. Aké to je tancovať napríklad Princa v Nurejevovej verzii Spiacej krásavice? Nurejevove balety sú plné variácií, doplnených variácií, ťažkých krokových väzieb, brio techniky, virtuóznych prvkov…

Já absolutně miluji jít na jeviště v nurejevovských věcech. Nevím přesně jak to vyjádřit, ale ten pocit, který máte, když doděláte balet a jste stále naživu, ten je velice existenční. Ve smyslu co vás nezabije, vás udělá silnějším….

To určite, ale obzvlášť Spiaca krásavica je pre interpreta Princa dosť náročná, hneď na úvod tri variácie a jedna z nich má skoro pätnásť minút…

Když člověk ví víc o Nurejevovi, o tom jak pracoval, začne to vnímat v hlubších souvislostech. Hodně jsem se dověděl od Karen Kain v Torontu, která tu verzi udělala jako znovunastudování a Nurejev s ní pracoval (vzal ji již jako malou holku). Mluvila o tom, jak on měl rád tu práci. Hodně z těch, co ho znají vědí, že byl absolutním workoholikem, že pořád posouval limity. Čím byl starší, tím víc ten limit posouval, aby si dokázal, že ten limit ještě posune nebo ho může aspoň udržet. Když si to člověk uvědomí, tak ví, že to bral i atleticky, a tím říkám to existenční. Bylo, známé, že udělal klidně sedm představení v týdnu, každé udělal jinak, některé líp nebo i hůř, a čím víc se blížil ke konci týdne, tím víc cítil, že může tančit líp. Pro něho to byla existence. Že musel bojovat, udržovat se. Proto říkám, že je to existenční, že to člověk přežije, přestože ví, že v té Spící jsou ty tři variace namáhavé. Ale je to zajímavé. Budeme dělat teď Romea a Julii, na to se těším. A dělal jsem Písně potulného tovaryše od Béjarta. Roli, která byla dělaná na Nurejeva a druhá pro Paola Bortoluzziho, kterého lidi v Česku možná znají, když tu vystupoval. I když to dělal Béjart, tak to má určité prvky, které Nurejev miloval. Dělal jsem ještě pas de deux z Dona Quijota a dělal jsem Labutí jezero. Ale ne jako celovečerní balet. Jen pro gala.

… A bola stále v Toronte tá krásna scéna, ako Princovi na javisku po prvej variácii mení páža tie vysoké čižmy?

Samozřejmě. Když vyměňovali ty boty Nurejevovi, tak to páže, které to mělo dělat, se vždy třáslo, aby to udělalo dobře. A Nurejev to věděl a naschvál to vždy zpožďoval a oni ty boty nemohli sundat, a když je tahali, tak on udělal flex a šeptal: „Pojď, pojď, co děláš, tak dělej!“ a naschvál flexoval chodidlo, aby to nemohli sundat. Říkal mi to Tomáš Šrámek, který v Torontu žije, a pracoval s ním, v těchto rolích se střídali.

Okrem toho ste v klasike tancovali napríklad v Giselle Petra Wrighta. Nie je práve Wright trebárs dnes už zastaraný?

Tato otázka mně přijde velice dynamická, neboť někdy vám řeknu, že ano, tento balet je trošku zastaralý, ale potom vidím krásný pár a chytře udělaný re-staging a musím se přiznat, že častokrát raději vidím zastaralý balet s integritou, než novou choreografii pouze pro účel nové choreografie. ..

Tancovali ste hodne baletov Kennetha McMillana. Pieseň o zemi na Mahlerovu hudbu, alebo jeho nesmrteľnú Manon. V čom je jeho choreografia alebo réžia taká pôsobivá, že svetové divadlá sa stále usilujú o získanie práv?

Manon je můj nejoblíbenější balet, co se týče charakteru. Pamatuji si okamžik, kdy jsem tento balet viděl v televizi, to jsem byl ještě ve škole. Jiná choreografie, jiné kroky, výprava a hudba, tanečníci byli herci, a pak samozřejmě Anthony Dowell. To byla velká inspirace a stále je. Manon jsem poprvé dělal v Houstonu, to bylo těžké, protože jsem neměl tolik zkušeností s partneřinou a s tímto anglickým stylem partneřiny a koordinace, který je velice nezvyklý. A hlavně je nezvyklý, pokud člověk přijde z ruské školy a potom se snaží adaptovat na americké influence školy odlišné. MacMillan nebo taky Ashton jsou dva výrazní choreografové, kteří koordinaci změnili. Přijde mi to stále docela těžké, od Ashtona třeba Marná opatrnost. Ale absolutně jsem se do toho charakteru vpustil a přišlo mi to velice přirozené, protože jsem sám byl trošku takový mladý básník, který byl poněkud stydlivý. Tak mi přišlo, že se do toho můžu vcítit. Třeba první jednaní, když je variace – první věc, kterou člověk dělá na scéně, je velice těžká a hned potom jde do pas de deux. A hned chytneme kočár a jede to do dalšího pas de deux. Ale potom, ve druhém jednání, když je člověk unavený, se trošku rozkouká a může se uvolnit a vžít do té role totálně. Pak jsem dělal Des Grieuxe jako host, když jsem začal spolupracovat s ENB, v roce 2008, šéfem byl Wayne Eagling, svého času alternace Dowella. A on sám se pyšní tím, že hodně věcí udělal sám. Wayne byl vynikající partner a bylo to velice zajímavé, neboť on sám ten balet tehdy vytvořil a byl na sále, když MacMillan balet postavil. A když jsem se to učil s ním, bylo to vynikající, protože on tu partneřinu absolutně chápal a dá tanečníkovi určité typy, které tu koordinaci vylepší. A byl jsem i starší a člověk se dívá na tu roli jinak.

Ste človek 21. storočia. Nie je vám niekedy divné, keď máte tancovať tých zamilovaných romantických Princov, ktorí chcú milovať, ale vždy niečo napáchajú a všetko pokazia? Nie je to trochu klišé?

Je pravda, že se někdy zastavím a říkám si, balet je jedno velké klišé a naše existenční problémy v baletu se nedají porovnat se životem mimo divadlo. Ale na druhé straně tato forma divadla přišla z určité potřeby lidí dostat se do jiného světa a představit si úplně naivní příběh. A tato touha tu stále je a bude, a lidé stále s ní.

Tancovali ste snáď vo všetkých tituloch, ktoré označujeme ako klasický repertoár. Ktorý titul svojím dejom, charaktermi postáv, hudbou, spracovaním je vám najbližší?

Já mám rád charaktery, které jsou absolutně romantické, neuvěřitelně milují, sní a slzí a trpí. Pokud se snažím zobrazit tohoto člověka, mám to jednoduché, neboť hraji sám sebe.

Vedľa klasických baletov ste sa výborne uplatnili v moderných kreáciách. Viete to oddeliť? Ako sa k tomu postaviť?

Můj recept je být moderní v klasice a klasický v moderně.

Myslím, napríklad dnes už modernú klasiku Wayna McGregora Chroma. Takéto tituly sú ťažké technicky, ale aj výrazovo a emocionálne. Tiež na kondíciu, dych. Užijete si to vôbec na javisku? (smiech)

Někdy se dostanete na jeviště a je to čistá dřina. Práce. Pokud se vám ale povede mít úžasnou kondici a všech šest smyslů, je to neuvěřitelný pocit of accoplishment – dokázat, že něco člověk na jevišti dokázal. McGregor na sále i mimo sál je jeden z nejinteligentnějších lidí, kteří jsou choreografové. Nechci říct, že ostatní nejsou inteligentní. (smiech) Ale on si nemůže pomoci. Je encyklopedie. A potom vlastně je filosof a technický filosof, a jestli zrovna včera přečetl knihu, jak udělat operaci mozku, tak to dá do té choreografie. A když se sám rozhýbe, je absolutně neuvěřitelné dívat se, jak to dělá. Všechny ty kroky, které lidi vidí, sám udělá a udělá je ještě líp, než ten klasický tanečník. Je to čistá dřina. Je těžké dělat s ním zkoušku, je to dvacet minut non stop a potom vlastně řekne: „Ok.“ „Uděláme to ještě jednou.“ A jinak nic neřekne. A člověk je úplně vyčerpaný a nemá inspiraci ke druhému projetí a přitom ji musí najít. Nebo je před ním Ratmansky, Wayne, Neumeier a tanečník musí najít druhý dech, aby to udělal zajímavě, aby pak nebylo třetí projetí. (smiech) Když se díváš na Chroma, za tím ten příběh není, je to čistý atletismus. Ratmansky to taky dělá. Asi si nemůže pomoci. (smiech) Ale je to nejpříjemnější chlap, člověk. Samozřejmě je vynikající choreograf, ale potřebuje tě. Takže když uděláš nějaké projetí, tak tě potřebuje jako tanečníka, abys to ukázal ještě jednou. Někdy se opravdu cítím, že je to práce. A člověk přemýšlí třeba o něčem jiném, aby dostal inspiraci. (smiech)

Potom na javisku vás to ešte baví?

Je to hodně adrenalin, když člověk na sále na tyhle věci myslí. Ale na představení vše vypnu a mám jenom ty technické záznamy a co chci udělat, nebo role, charakter. Zaleží také, jak se člověk cítí v ten den. To je také velký faktor.

Pracovali ste s mnohými vynikajúcimi choreografmi. Je niekto, kto vás hodne ovplyvnil a inšpiroval?

Musím se přiznat, že John Neumeier je jedním z těch lidí, kteří vás dokážou neuvěřitelně inspirovat. Tím, jak on sám věří v každé slovo v konverzaci, každému kroku ve svojí choreografii. Také hodně mě inspiroval Béjart. Dělal jsem od něho dvě věci a samozřejmě člověk by chtěl víc, ale nicméně jsem měl tuto možnost s ním pracovat. Týden jsem byl v Lausanne a pracoval jsem na Řeckých tancích, a co jsem si asi z toho vzal nejvíc, to je asi to, že důležitější je být, než něco dělat. On měl neuvěřitelnou auru. A chtěl, abych našel takový ten pocit toho, jak člověk může mít energii, takovou tu vnitřní energii. Byl to velice zajímavý týden. Naučil jsem se od něho nebo od Johna mnoho. Ale také od dalších moderních lidí, kteří nemají s klasickou nic společného.

Balet sa rýchlo vyvíja od technických schopností k abstraktným tanečným titulom. Akú má balet budúcnosť?

Bude zajímavé, jak se balet přizpůsobí k naší neustále se zrychlující evoluci či evoluce se v určitém bodu znovu potká s touhou vidět tanečníka na jevišti.

John Neumeier je veľký baletný rozprávač. Aj sám ste ho už spomenuli. Tancovali ste v Čajke podľa Čechovovej hry. Prečítali ste si ju? Neumeier brilantne previedol svet hercov z drámy do sveta tanečníkov.

John je někdo, kdo vzal klasický balet a titul a dal mu jiný život a totožnost. Nechal duši a všechny problémy stejné, ale změnil, kde a jak se tyto problémy vyřeší. Hru jsem četl už docela dávno a měl jsem trochu zmatek v těch různých vztazích a charakterech u jednotlivých postav. Nicméně když jsme se začali s Johnem na to dívat, našel v tom řád. A potom v té stejné době jsme byli na zájezdu v New Yorku s Kyliánovou Polní mší, což je také fantastický balet jenom pro kluky. Šli jsme se podívat na Broadway, kde zrovna dávali Racka. Takže jsem se do té literární předlohy dostal takto neortodoxně přes balet. Nicméně dějové balety, pokud mohu říct, jsou pro mě mnohem zajímavější, protože mám něco nebo někoho můžu na jevišti vytvořit. Když člověk tančí už déle, chce mít určitou totožnost a na jevišti hrát. Jako herec, který má roli a může ji ztvárnit. Balet není jenom o krocích a propínání nártů a otočení, ale o tom, jak můžeš na jevišti ztvárnit osobnost nebo cit, nebo i problém, úžasné štěstí. Jeviště je zajímavý prostor a také sem přichází energie od diváků. Takže dějový balet je pro mě zajímavější, než abstraktní.

Prečo myslíte, že Kosťa, ktorého ste tancovali, stratil lásku a dôveru k Nine?

Myslím, že se člověk může s Kosťou trochu ztotožnit, když se na něho divá, cítí, že člověk musí v životě jít za věcmi, zkusit je. Vyjít ze svého dvora na ulici, a z té ulice na kopec, a z kopce na dálnici a jít. Můj život byl, že jsem cítil, že musím jít a naučit se vnímat věci a vidět je. A tato touha potom nepoznaném je důležitá i pro ostatní lidi. Kdo může být těmi ostatními lidmi? Nina, která byla hodně zklamaná, toužila po lidech, kteří se nebojí jít a jít riskovat. Jenže se zalekla. Risk je nejtěžší věc, a to se týká jak baletu, tak života. Tak i malé rozhodnutí, co člověk musí udělat, bez risku člověk nezjistí nic o sobě nebo o jiných lidech.

Keď sa zúčastňujete tých top svetových gala s hviezdami Parížskej opery, ABT, z Ruska, premýšľate nad baletom? Hovoríte si v duchu niečo a hodnotíte napríklad kolegov – pánov a porovnávate sa s nimi? (smiech)

Samozřejmě člověk se vždycky dívá kolem a v duchu hodnotí, i když moje hodnocení si čím dál tím více všímá toho, jací tanečníci jsou lidé a postavy a co chtějí říci, a někdy také jak co říkají, zda to říkají pravdivě.

Tancovali ste v americkej premiére dnes svetovo známeho, oslavovaného baletu Christophera Weeldona na pôvodnú hudbu Joby Talbota Alenka v ríši divov, ktorá je veľmi pôsobivá. Akú baletnú hudbu máte radi?

S Talbotem jsme strávili týden v Torontu a on ještě upravoval partituru a bylo to zajímavé, vidět někoho, kdo má takovou představivost. A ta hudba byla vynikající. Já mám rád takovou filmovou hudbu, která je technicky dobře udělaná, náročná, ale také to má pořád jednoduchou melodii. Mně se hodně líbí opery, komplikované partitury, které ale po pár poslouchání člověk pozná. Třeba jako Stravinskij. Myslím, že člověk, když s hudbou žije, pokud je to třeba balet, a žije s ní dva měsíce a po těch dvou měsících, když se připravuje na roli, ještě nalézá nové myšlenky, nové noty, které najednou vytvoří celou větu. Třeba Šostakovič zrovna v Rackovi. Nebo Janáčkovy opery. To jsou vynikající opery, které nejsou třeba jako Puccini. Člověk je slyší a hned ví, o čem to je, jak to zní…

Ako Brňák, ktorú Janáčkovu operu máte najradšej?

Jenůfu.

Viem, že máte radi design, architektúru… Máte ako slávny sólista možnosť vďaka baletu a tomu čo zarobíte získať niečo po čom túžite? (smiech)

Někdy by bylo jednodušší, kdyby věci, po kterých toužím, měly cenu. Kdyby si člověk mohl koupit zdraví nebo štěstí nebo určité věci, které nemají cenu peněžní. Momentálně kupuji byt v Londýně. Rád bych ho výhledově zrekonstruoval a naplnil ho stylem Bauhaus. Třeba jako Mies van der Rohe. Nevím, zda ho lidé znají, ale po světě jsou slavná křesla navržená pro vilu Tugendhat. Anebo samozřejmě mám rád klasický dánský design, který je myslím nejlepší a nejkvalitnější.

Na tanečníka hodne čítate a na turné i zájazdy so sebou vozíte knihy. Čo vás fascinuje na beletrii?

Strašně rád čtu, a protože žiji v anglicky mluvící zemi, jsem více „exposed“ anglickým titulům. Momentálně jsem v období, když se potřebuji informovat o umění a technologii a jejich vlivu na náš život. Takže fiktivně reálné tituly. Teď mám rozečtených pár knih, protože já dělám rád hodně věcí současně. Takže čtu tři věci naráz. Jednodušší je to mít v ipodu, protože tahat to s sebou se až tak nevyplatí. Jedna věc je od Malcolma Gladwella Blink a je o tom, jak člověk v prvních deseti sekundách může udělat dojem, jaký ostatní lidé udělali třeba za celý rok. O tom, jak první dojem je nejdůležitější. Je to zajímavé. První knížka co jsem od něho četl, byla o lidech, kteří se dívají na úspěšné lidi v jakýchkoliv oborech, kteří dokázali geniální věci v jakémkoliv věku. Zjistil, jak lidi investují deset tisíc hodin do informací a toho, aby se k nim dostali. Jakoby deset tisíc hodin udělal Mozart, když napsal první concerto, a bylo mu šest sedm let a on to odpracoval, odcvičil. Takovéhle knížky jsou zajímavé. Pak čtu knihu od mámy, abych se podíval na český jazyk, je o Vile Tugendhat. A třetí je od Daniela Pinka a je to něco, co je o filosofii obchodu. Jak prodávat. Jak celá naše společnost konstantně něco prodává. Ta filosofie je o tom, jak člověk vždy něco prodává. Buď bez finančního zisku, nebo pro zisk. Je to pro mě zajímavé, protože zatím čistě teoreticky bych chtěl jít výhledově víc do sfér byznysu. Takže je to do budoucnosti.

Máte svojich obľúbených autorov?

Ano a někteří nejsou spisovatelé. (smích)

Nejako konkrétnejšie…?

Fotograf Cartier Bresson. Já se teď věnuji hodně fotografii a hodně to studuji. Mnoho z těch autorů jsou lidé, kteří dobře zachytili na fotografii historii nebo příběhy. Robert Tappa, který založil Mezinárodní centrum fotografie v New Yorku. Pak třeba Rachmaninov.

Jednu dobu ste intenzívne maľovali. Brali ste to vážne, alebo to bolo skôr také hobby?

Docela vážně. Teď ovšem nemám čas, ale určitě se chci k tomu vrátit. Ale věnuji se výtvarnému umění a fotografii.

V takom meste ako Londýn máte isto zaujímavé možnosti vidieť skvelé výstavy?

Naposledy velká výstava Freieze Art. Sto dvacet pět světových galerií se sjede a vystavují tam to nejlepší, co mají, od fotografií přes sochy až po obrazy, samozřejmě velká jména. V Londýně toho máme hodně, čím dál raději se ale chodím dívat do malých galerií. Mám rád fotografie od Burtynského, to je kanadský fotograf, který dělá fotky z letadla, takže se dívá jakoby na zem a dokumentuje různé problémy. Nedávno tady měl výstavu.

Ste pyšný Čech na Kupku alebo iných slávnych maliarov z domova, ktorí vo svete zažívajú boom?

Zajímavé, třeba jako Emil Fila, Kubišta, kubismus? Je to pořád ještě dostupné, ty ceny…

…Keď sme ešte pri tom domove: v zámorí je veľký kult Václava Havla. Stretli ste sa niekedy s úctou a obdivom voči jeho menu aj vy?

Setkal jsem se s tím, samozřejmě. On byl taková veliká osobnost od sametové revoluce, vlastně pak i v době, když už nebyl prezident, měl velký vliv na image České republiky. A hodně lidí znalo Havla víc, než Českou republiku. Byl takový velký velvyslanec. Když jsme u toho, tak pro zajímavost: v Torontu jsem potkal Tomáše Baťu. Vím, že často cestoval zpátky do Zlína, byl takovým ambasadorem. Já ho potkal párkrát i s jeho manželkou a vždy se zmínil o Havlovi, on sám byl na Havla pyšný.

S tým súvisí aj ďalšia otázka: V Amerike tanečník vášho významu musí absolvovať i mnoho recepcií, párty so sponzormi, mecenášmi. Stretli ste tam zaujímavých ľudí?

Jak v Americe, tak v Kanadě je hodně kulturních společností sponzorováno privátními mecenáši, kteří sami kulturu dotují. A filantropie v Americe je starší než v Kanadě, ale pořád je to něco, co v Evropě není tak zaběhnuté, zejména v Česku. Samozřejmě je to normální, neboť společnosti musí dosáhnout majetku, aby se o něj mohly dělit. Ano, člověk potká velice úspěšné lidi. A je zajímavé, že pokud se dostanete k jinému tématu než balet, tak je to třeba obchod. To mě vždycky zajímalo. Tady v Anglii máme na párty lidi, jako designéry, ale i princ Andrew je náš patron, po princezně Dianě.

Ako sa vo svete chová k projektom, v ktorých vystupujete, napríklad České veľvyslanectvo? Venuje vôbec tomu niekto pozornosť? Že český tanečník tancuje v balete hlavnú rolu? Stretli ste niekedy veľvyslanca alebo ste boli pozvaní na nejaký míting na veľvyslanectvo?

V Torontu jsem se znal s velvyslancem i v Houstonu, ale třeba teď i v Londýně jsem byl pozvaný od pana Žantovského. Ale nicméně zkušenost, když jsem byl jednou dvakrát na gala představení v japonském Tokiu, to je ten mezinárodní baletní festival World Ballet Festival, co se koná každé tři roky, a zvou největší hvězdy. A když mě prezident festivalu vítal, říkal, že mají od každého velvyslanectví od Francie přes Rusko zdravici, ale že když ji chtěli od českého… Hm, vypadalo, že zdvořilý Japonec chtěl říct něco sprostého, že český velvyslanec neměl zájem. Někdy si říkám, že velvyslanci by měli být lepší lidé…

Teraz rozbiehate zaujímavý projekt umelecký, môžete ho priblížiť?

Mám pár projektů. A jeden projekt je, že vytváříme webovou stránku, kde chceme dát dohromady kolekci baletních fotografií z celého světa a chceme, aby tam byla kvalita, aby tam byla i různá témata, která přijdou z baletního světa, třeba i ze světa tance a divadla. Chceme mít nejslavnější fotografy, co pracují s divadlem. A chceme vytvořit místo, kam lidé můžou přijít a budou vědět, že tady najdou kvalitní baletní fotografie, které si mohou koupit v různých formátech. Člověk může najít různé fotografie a vygooglovat cokoliv, ale je těžké to koupit. Takže to chceme spojit s tím, že se člověk může podívat a také koupit. Já mám rád historii, třeba šedesátých až osmdesátých let. Chceme fotografie z této éry, kdy byl balet na nejvyšší úrovni. A chceme mít různé sbírky. Takže na tom pracujeme. Myšlenka zatím je, že balet a život je umění, které my děláme 24 hodin a 7 dní v týdnu. Proto 24sevenART.

A ktoré sú vaše obľúbené?

Jeden z vynikajících je Gérard Uféras, pak jedna známá fotografka z Anglie, která fotila hodně Nurejeva a další. Je jich samozřejmě víc. Tito jsou takoví klasičtí. Každý z nich teoreticky zachytil balet.

O výstavách v Londýne sme už hovorili. Londýn je dizajnérska mekka. Chodíte nakupovať oblečenie do špeciálnych obchodov, napríklad od mladých dizajnérov? Keď strávite väčšinu dňa na sále, užijete si to vôbec? (smiech)

Londýn, i když pracuji hodně, pořád mám jako sólista určité hodiny, kdy pracuji.  Ale mimo balet je důležitá i posilovna, kde pracuji s trenérem, hodně se věnuji i plavání. Ale mezitím si najdu čas na dost věcí. Londýn je velice lehký, najdeš věci, lehce se dostaneš všude, takže si Londýn užívám. Rád jedu ven, vycestuji, ale hrozně rád se ale i vracím zpátky. Člověk musí mít rád místo, kde bydlí.

Ako sa udržuje cez pol sveta, cez oceán vzťah s rodinou?

Sestra žije v Mexiku, už docela dlouho. Bratr v Monaku, ale má práci v Brazílii a žije v Riu. A mamka jezdí mezi námi. Já jsem ještě mezi Torontem a Londýnem, protože v Torontu jsem jako hostující sólista, takže naposledy jsem se viděl s máti o Vánocích a předtím v Torontu. A domu do Česka do Brna se nedostanu, taky proto, že tam nikdo není. Mně vyhovovalo, že brácha byl v Monaku, neboť do Nice se člověk dostane lehko. Teď je to těžší. S rodinou jsem ale pořád v kontaktu.

Boli ste na obálke Dance Magazin s Birgitt Zehr. Je to česť? Alebo šťastie? Alebo je to jedno?

Vím, že když člověk žije v Americe – já jsem tam od roku 1999, tak se člověk díval, kdo je na hlavní straně, takže dostat se na hlavní stránku bylo zajímavé. Nicméně když se tam člověk dostane a vidíš, že tam napsali článek, a že tam jsi, tak člověk zjistí, že je to patnáct minut slávy a potom zase práce. Člověk něco takového chce, a pak, když se to stane, si vzpomene, že to není tak důležité.

Máte vedľa všetkých pracovných povinností čas na súkromný život?

No určitě mám čas na soukromý život. Pro mne je to důležité, čím dál víc důležité. Přítelkyně je důležitá a velice mě to těší. (Kým sme rozhovor dokončili a autorizovali Zdenek Konvalina sa oženil s krásnou kolegyňou a balerínou Xéniou)

Chceli by ste mať rodinu, deti? … Že by váš syn tancoval?

Ano. Rodinu určitě ano. Děti ano. Vím, že balet není jednoduchá profese a je to hodně práce. Nevím, jestli abych chtěl, aby mé děti tančily. Ale člověk nemůže nutit někomu, co má nebo nemá dělat. Budu se snažit je ale inspirovat jinými profesemi. (smích)

Teraz Londýn. Plánujete sa niekedy vrátiť do Čiech a učiť napríklad na škole? Alebo mať domček na vidieku a záhradku?

Já si myslím, že můj život je buďto v Londýně, nebo je to návrat do Ameriky, nebo dál. Poznávat jiné části světa.  Chci dělat hodně věcí po tom, až skončím s tancováním. Mám hodně nápadů a hodně věcí, které chci zkusit. Nevím, zda u baletu zůstanu, třeba bych chtěl učit. Na jednu stranu mě to baví předávat vědomosti, nejen kroky, ale člověk na škole musí milovat žáky i to samotné učení. Ale pokud já bych to nemohl dělat na sto procent, tak bych to raději nedělal.

Hovorili sme trochu o Česku. Ste hrdý Čech: sledujete dôležité zápasy národného mužstva v hokeji alebo futbale? Tenis?

Já jsem hrdý Čech bez toho, abych přesně věděl, co se doma děje. Myslím, že Česko nebo státy nejsou reprezentovány jenom známými sportovci. Často jiní lidé, umělci nebo vědci, reprezentují Česko lépe než sportovci.

V Česku vás pozná len veľmi málo ľudí, dokonca i baletomani vaše meno nepoznajú. Nie je vám to ľúto?

Nevím, zda a jak o tom přemýšlet. Protože já vlastně českého diváka taky neznám. Já si myslím, že bych chtěl, abych do Česka mohl přivézt něco zajímavého. Nejenom to, že se představím jako tanečník a budu mít zadostiučinění, že jsem tančil doma. Ale kdyby bylo něco zajímavého, rád bych přijel a potěšilo by mě to.

Hovorili ste o tých vyšších baletných rokoch… Premýšľate seriózne o budúcnosti? Nedesí vás? Ste na vrchole. Ale tanečná kariéra je krátka, plná úrazov, driny. Nedesí vás čo bude?

Kariéra je samozřejmě krátká a je kratší tím spíš, že když se člověk přehoupne přes třicítku, musí se věnovat víc udržování fines a zdraví, než udržování baletní techniky, což je samozřejmost. Mám hodně cílů a pořád se cítím mladý. A člověk vždy, když jde ráno do práce na trénink, najde nové věci. A je to pořád něco, co mě prostě táhne. Na druhou stranu na budoucnost myslím velice aktivně a začínám s partnery dělat různé projekty, které se vážou více na byznys, než na umění a balet. Ale zatím je to pouze učení něčeho nového. Mám své vzdělání, jazyky a chtěl bych výhledově v budoucnu toto všechno, co jsem posbíral, využít v jiné profesi, v jiném směru, nebo založit něco, co bude moje, a ne pracovat pro někoho jiného. Možná po tom co x let pracuji pro jiné, bych chtěl pracovat pro sebe.

( Vy, čo čítate rozhovor dnes, vedzte Zdenek Konvalina už netancuje. v tichosti a jemu vlastnej skromnosti skončil. Na čas opustil dokonca Londýn a sprevádza manželku v Berlíne, ktorá tam tancuje  v  Staatsballette. Jeho kariéra výtvarníka strmo stúpa, a jeho abstrakné obrazy, abstraktné a predsa plné príbehov fascinujú divákov tak ako kedysi jeho tanec. Kto by to tušil, že náš československý rozhovor bude jediným rozhovorom, ktorý v Česku počas svojej baletnej kariéry skrze celý svet poskytne. Je dnes už súčasťou histórie a jednoho krásneho bohatého života.)

V textu sú použité citácie z článku autora pre web www.operaplus.cz

 

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *