Jen málo tanečníků je tak výmluvných a veselých. Že by to bylo tím, že se narodil v pátek třináctého? – Matěj Šust je ozdobou naší taneční scény. Jen výčet jeho rolí od výrazných technicky sugestivních postav v abstraktních titulech (Kylián, Ekman, Naharin, Lee, Pastor, Goecke, Forsythe, McGregor, Eyal) po velké epické (Cranko, MacMillan, Zuska, Maillot, Spuck) či /neo/klasické role (Labutí jezero, Spící krasavice, Marná opatrnost, La Sylphide) by zabral celý úvodník. Je prostě nezaměnitelný. Vizuálně i lidsky. Když jsem se ho ptal, co viděl v Praze v posledním čase zajímavého, spontánně říká: „Pár dní zpátky jsem viděl holuba, jak jede na nutrii.“ – A tváří se u toho docela vážně… Humor a vtip jsou jeho součástí. Aby ne, když teď sleduje taky show Last one Laughing. Deset nejlepších britských komiků zavřených v místnosti, kde se nikdo nesmí nechat rozesmát. V létě to budou čtyři roky, co se oženil se svou kolegyní Lenkou – možná si její jméno vybavujete – Hrabovskou. Lenka dnes pracuje jako baletní mistr pro Pražský komorní balet, v Národním divadle ji už pár let nenajdete.
Matěj má nejraději léto, zejména červenec a oblíbeným dnem je sobota. Stres z ježdění po ucpané Praze do divadel a na baletní centrálu „národního“, kdy ho uklidňuje pouze poslech jakéhokoliv kvalitního hudebního stylu, jenž je dobře interpretovaný, mění v létě za klid chaty v Beskydech. Má staršího bratra a svou neteř rád provází po Praze, přičemž se výborně baví. Nejvíce interview poskytl, když konečně získal, se čtvrtou nominací Thálii. Od té doby o něho mediální zájem opět opadl. Proto jsem využil čas a našich dobrých vztahů a nabídl Matějovi jeden ze svých proslulých „dlouhých“ rozhovorů. K mé radosti souhlasil, a tak jsme se mohli dotknout mnoha aktuálních témat. Čím dobrým si udělal radost v poslední době? – Jako supr zážitek na mezinárodní pražské kulinářské scéně uvedl rohlík se šunkou. A aby si nedělal pouze srandu, spontánně přiznal, že si pořídil své první martensky, měli je ve slevě, tak musel.
// V hodnocení poroty Ceny Thálie o Vás komise řekla: „Matěj Šust je již delší dobu nepřehlédnutelnou, výraznou osobností Baletu Národního divadla.“ Souhlasíte s tím?
Další otázka. (smích)
// Národní divadlo je Vašim domovem. Říkal jste často, že jste spokojen s repertoárem, máte tady přátele, rodinu, nechce se vám někde začínat od nuly, ale nelitujete zpětně, že jste nezkusil cizinu, zajímavé soubory, život v jiných městech, honoráře v eurech?
Mým domovem je malý, ale krásný byt, kde žijeme s manželkou, potažmo větší byt u maminky v Hradci Králové, divadlo bych do toho netahal, i když tam kolikrát trávím více času než doma. Role, které tančím, mám rád, ale neznamená to, že jsem s repertoárem Národního divadla bezvýhradně spokojen. Zažil jsem doposavad dva šéfy a ten druhý mi tu cizinu částečně přinesl s sebou, jak se říká: „když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi.“ (smích) Honoráře v eurech by sice asi potěšily, ale všude je chleba o dvou kůrkách.
// Počítáte, kolik Vás je ještě českých tanečníků v souboru?
Nepočítáme, odčítáme.
// Dnes se již věnujete i pedagogické práci, jste z učitelské rodiny, máte rozhled, máte třeba i osobní vysvětlení, co se stalo, že nastal dost výrazný útlum nejen v počtu výrazných osobností, ale i celkově v počtu absolventů českých konzervatoří?
On je ten balet přeci jenom dřina jako prase, s krátkou životností, taky dost bolí a z člověka zrovna milionáře neudělá, a to i pokud to u nás děláte na té nejvyšší úrovni. Tudíž když se děti pohybují ve společnosti, kde si jedinci s podprůměrnou inteligencí honí trika na internetu a inkasují za to mnohdy poměrně slušné sumy peněz bez jediné kapky potu, proč by si pak takové děti měly dávat za cíl zrovna balet? To bude možná jeden z důvodů, jistě toho bude víc, ale to je spíš na vědeckou studii než na rozhovor. Co se týká úbytku osobností, není to jejich nedostatkem, je to tím, jak se s nimi zachází. Vezmu to trochu obrazně. Když máte v souboru dvanáct sólistů, kteří všichni můžou dělat prince, tak je to pořád jen dvanáct tanečníků. Když tam máte jednoho, tak ho znáte jménem a je to pro vás ta osobnost. Dvanáct si jich kolikrát nezapamatují ani fotbaloví fanoušci.
// Často jste mluvil velice pěkně o svém studiu na konzervatoři, nehanil jste ji, jak se často stává, dokonce jste velice přesně popsal situaci ve školství: „Studenti jsou současně děti v pubertě a hrozně jednoduše ztrácejí motivaci. Pedagogové mají co nabídnout, mají co říct, co předat, ale když jste opakovaně na sále konfrontovaní se studenty, kterým se do něčeho nechce, přichází nevyhnutelně frustrace.“
To je pravda, ale funguje to i obráceně, když pedagog vleze na sál už zpruzelý, tak bych ho taky nechtěl poslouchat. Taneční konzervatoř bylo náročné období, hlavně pro maminku, která mě musela poslat v jedenácti letech samotného do Prahy na intr. Když tak lehce zavzpomínám, shrnul bych těch osm let takto:
1. rok: Pláču do polštáře na intru.
2. rok: Pláču nad kázeňskými postihy.
3. rok: Začínám si zvykat na náročnost tohoto povolání.
4. rok: Zjišťuji, že zvyknout se na to nedá.
5. rok: Objevuji možnosti svého těla. Hledání suplementů, které by vám pomohly přežít – víno, ženy, zpěv.
6. rok: Už vím, jak to chodí, a začínám chápat, co se po mě chce.
7. rok: Zbavuji se nežádoucích suplementů – zpěv.
8. „nejlepší“ rok: Stává se ze mě tanečník, zároveň maturuji, absolvuji, dostávám se do Národního divadla, slavím a těším se na to, co mi život přichystá.
1. rok v divadle: Zjišťuji, že jsem vůbec netušil, jak to chodí. – První rok v divadle se sice školy netýká, ale říkal jsem si, že to může být pro čtenáře zajímavý fakt. (smích)
// Myslíte, že technická úroveň tanečníků ze/v zahraničí je o tolik vyšší, že spíše uspějí na konkurzu?
Česká škola možná připravuje tanečníky všestranněji, ale co se týká úrovně klasiky, tak ta je bohužel vyšší v zahraničí (ne všude). Myslím také, že zahraničních tanečníků je především daleko více a většinou umí daleko lépe než Češi „držet hubu a krok“, tím ovšem možná odpovídám i na otázku o úbytku výrazných osobností. Ale všechno je to individuální, neznamená to, že všichni absolventi zahraničních škol jsou lepší než ti naši. To určitě není pravda.
// Vy jste výrazný herecký typ. Zároveň jste taky velice fyziognomicky výrazný, zapamatovatelný typ. Setkal jste se při skutečně velké šíři a různorodosti svých rolí s tím, že choreografové nebo baletní mistři, kteří s Vámi v Národním balet nastudovali, oceňovali Vaši hereckou inteligenci a samozřejmě interpretaci?
Skromně mohu říct, že ano (smích), ale většinou se to dozvídám zpětně… Nejspíš abych si o sobě moc nemyslel. Navíc při nastudování baletu se spíš řeší to, co kdo dělá špatně než dobře, což sice není úplně dobře, ale aby to bylo dobře, musí se to „špatně“ odstranit a to dává smysl.
// Nominace na ocenění ve Vašem případě nebyly ojedinělé, taky pozitivní kritiky, máte nějaký svůj recept, jak se připravujete na role, kde je hodně hraní, emocí, vývoj postavy…
Upřímně na každou roli jsem se připravoval trochu jinak, kromě takových těch základních tanečních stereotypů jako zkoušky na sále a podobně. Jednu věc ale dělám pokaždé. Snažím se přemýšlet jako postava, najít její motivaci a přemýšlím, jak bych se choval já na jejím místě. To mi potom dává možnost i každé představení odehrát třeba malinko jinak a zároveň neudělat chybu, protože mám tzv. charakterový rámec, ve kterém se pohybuji. U baletů, které nejsou dějové, využívám podobný princip, ale logicky ne v herectví, nýbrž v dynamice pohybu.
// Vím, že jste s mnohými rolemi velice spokojený, po charakteru princů jste nijak obzvláště netoužil, ale chci se zeptat na něco jiného. Není pro studenta, tanečníka krutý šok a realita, že navzdory tomu, že maká, má techniku, prostě s ohledem třeba na jeho vzhled, výšku, Siegfrieda Albrechta, Solora si nezatančí?
Pro běžného tanečníka možná, já jsem za to dost rád. Pár takových těch typických princů jsem si už zatancoval mimo ND a jako zkušenost stačilo. Ve Zlaté kapličce to dělat nepotřebuji. Rád přenechám baletomanům, kteří z toho budou mít i radost. I když do čeho mě v divadle obsadí, to většinou taky tančím. Takže když se někdo rozhodne, že ze mě bude Albert, tak ho prostě budu muset odtancovat.
// Často se teď řeší diskriminace dívek v baletu skrz mateřskou dovolenou, nebo dokonce obecně, že je může urážet, že mají hrát pořád role křehkých, zranitelných hrdinek. Je jich více než kluků, tak jsou na nich aplikována údajně přísnější kritéria. Ale když tak na to koukáme i s ohledem na předchozí otázku, nejsou mnohem více naopak diskriminováni kluci? Někomu je už na škole přisuzováno, že je hezoun a fešák, a někdo že je ten s krátkými, moc svalnatými nohami.
Dnes se dá diskriminací označit prakticky vše… jenže v divadle bez emocí, humoru,… někdy provokace, narážek, nekorektního veselí to přežít nejde. Je pravda, že míra korektnosti je v tanečních souborech i školách velmi posunutá a je to logické, ale taky se to nesmí přehánět. Ono se pak člověk těma humornýma kravinkama může dostat do stavu, kdy už ten den není schopen být produktivní, ale to bývá podmíněno většinou únavou.
Co se týče mateřské dovolené, těhotný jsem sice zatím nebyl,(smích) takže z vlastní zkušenosti mluvit nemohu, ale logicky. Když tři roky netančíte, jen opravdu málokdo se dokáže vrátit zpět do formy tak jako dřív. To je prostě fakt. Věci, co se člověku přisoudí na škole, ho ovlivnit jistě můžou a velmi. Krátké nohy už člověk asi nenatáhne, a když je blbej, tak taky blbej zůstane, ale je spousta věcí, které se dají i v divadle vypracovat a vylepšit. Dokonce tak, že se člověk může vymanit z predikovaných kolejí.
// Dobrá, Vás jen tak nic nešokuje, tak bych to přeformuloval obecně na baletní svět. Byli jsme svědky situací z ciziny, kdy byli šéfové na hodinu vyraženi za různá nařčení i bez přešetření; obtěžování, bossing. Choreograf Liam Scarlett spáchal sebevraždu potom, co světové scény začaly stahovat jeho tituly kvůli opět neprošetřenému obvinění. Je balet vůbec v tomto ohledu zdravé prostředí? Od dětství tvrdě pracujete a kariéru tanečníka mnohdy posouvají osobní sympatie od těch, co rozhodují, limituje ho v podstatě jeho tělo, které se nelíbí všem, nebo záliba choreografů v těch, co vypadají spíš jako atleti a sází jen na počet piruet a výšku skoků…
Ale jo, to bych mohl povídat, jak mě systém ničí,… můžou se vám stát hrozné věci, teď jsem zrovna déle nemocný, začalo to nevinně a je z toho už měsíční problém. Možná bych vzkázal mladým tanečníkům místo deprese, neustálého přemýšlení, zda vám někdo ublížil, špatně se podíval, sáhl vám omylem na prso, skočte si raději do kina, do přírody, a neprožívejte se tolik. Bude se vám to hodit.
// Jak vy se stavíte k těmto všemožně „demokratickým úvahám“, které začínají tímto a končí tím, že tanečník tmavé pleti má právo být ve sboru bílých labutí bez „urážlivého“ světlého make-upu, nebo že Bajadéra se nemá hrát, protože je to koloniální balet, který znevažuje indickou kulturu.
Upřímně to je dost složitý problém. Je fakt, že když ve sboru bílých labutí bude jedna černá a nebude to Odílie, tak to dospělý člověk sice přejde, ale děti ne. Ovšem, kdyby byly všechny černé, jedna bílá, a nebyla to Odetta, platí to úplně stejně.
Celkově si myslím, že se tyto demokratické úvahy v dnešní době iracionálně přehání. Jedinec o sobě může prohlásit, že je jednorožec, ve škole se projevovat řehtáním a nikdo s tím nic nenadělá, na druhou stranu bílý herec se nemůže natřít na hnědo, aby hrál mouřenína, byť je to historicky autentické. Možná budu někomu připadat jako zkostnatělý rasista, ale mám pocit, že se někde stala chyba. Samozřejmě si nemyslím, že by labutě měly tančit výhradně bělošky, ale možná bychom si bez jakékoliv nesnášenlivosti mohli uvědomit, že různé typy lidí, působí vizuálně různě, a proto by se jejich různý vzhled měl brát v potaz v rámci vizuálního umění, jakým balet je. Rasová diverzita v souboru by měla být využita, pojďme udělat jezero, kde nebudou plavat jen labutě, ale taky lysky, kormoráni a nutrie. Ale dělat, že všichni vypadáme stejně, je u některých věcí nesmysl. Neberte mě ale špatně, myslím, že vidět Jackieho Chana jak hraje Martina Luthera Kinga, by bylo k popukání, ale historicky nepřesné. (smích)
// Vaše rodné město – Hradec, není rozhodně maloměsto, je možné ještě dnes se potkávat se stereotypy, že tanečník je gay?
Nevím, jestli dnes, ale včera ano. (smích)
// Počkejte, to se Vám vážně stalo?
Občas jsem se s takovými legráckami setkával na základní škole, ale nic dramatického. Myslím, že tohle si zažil téměř každý kluk, který dělá balet. Aspoň v době, kdy jsem já vyrůstal, to tak bylo.
// Intenzivně už pracujete jako pedagog, v létě máte kurzy, v Národním jste zadával moderní trénink na konkurz, choreografujete. Není toho tance a baletu už moc? (smích)
Je, proto taky letos v létě kurzy vynechávám, budu dělat jeden projekt s Jirkou Bubeníčkem a na jiné aktivity už nezbývá čas a síla. Na druhou stranu životnost tanečníka je poměrně krátká. Takže makám, dokud to jde. Jednou z toho totiž bude jen vzpomínka a možná ani ne moje.
// Jaký je váš choreografický styl? Není to příliš svazující, když jste pořád aktivní tanečník v mnoha různých stylech a pak se máte po osmi hodinách práce „pro jiné“ přetransformovat v sebe samotného?
Záleží, co se zrovna v divadle tancuje, ale naopak, to nejlepší na tom je, že mi třikrát až čtyřikrát do roka někdo přijede rozšiřovat pohybové obzory. To, co ve výsledku vytvořím, je na mě a čím širší rozhled, tím více možností, jak každou jednu choreografii uchopit. Nechtěl bych být choreografem, který bude dokola pouze vykrádat sám sebe. Proto taky tančím, dokud to jde, abych do poslední chvíle nasával novinky.
// Často říkáte, že si velmi vážíte tvorby Jiřího Kyliána. Platí to stále? Máte s ním samozřejmě osobní zkušenost, zkušenost interpreta. Je ale zajímavé, že skutečně ohromné množství českých tanečníků ho tak vysoce cení. Přitom širší diváctvo si ho zas až tolik nezamilovalo. To je zajímavý rozpor.
Myslím, že citlivý člověk, byť amatér, ucítí, po zhlédnutí většiny děl pana Kyliána, že zrovna zažil něco výjimečného. Profesionál uvidí něco výjimečného, ale běžný člověk bez divadelních zkušeností, který neví, na co jde, bude hledat příběh nebo čekat, že mu bude něco polopaticky sděleno, a to může být ten problém.
// Na jaře jste připravoval choreografii, s kterou máte plány na mezinárodní soutěže. Publikum ji mohlo vidět na otevřené zkoušce na Nové scéně.
Ano, choreografie se jmenuje Přelétavost inspirace a je to krátký desetiminutový duet pro dvě tanečnice. Myslím, že se to dost povedlo. Vybral jsem si dvě úžasné kolegyně Kristinu Kornovou a Alice Petit, které se hýbou až nadpozemsky.
// Zajímavá volba. Má to nějaký důvod provozní, nebo že se Vám s nimi dobře pracuje, nebo to byla Vaše vize?
Rád pracuji se zkušenými tanečníky, protože jsou většinou schopní z mé představy udělat ještě něco – něco navíc. Pak se inspirujeme vzájemně a není to, jako když zadávám vazbu na workshopu.
// Duety bývají více vrstevnaté, s křehkými emocemi, náznakem děje, vztahů, nebo čistě taneční, kam jste došel vy?
Došel jsem v podstatě tamtéž, akorát se nejedná o vztahy milostné, nýbrž o vztah sám k sobě. Neboť dialog umělce a inspirace je zároveň v podstatě monologem. Neboť inspirace je umělcovou součástí. Tedy většinou.
// Co se změnilo oproti Vaší myšlence před dvěma lety, když jste získal konečně Cenu Thálie a v jednom rozhovoru jste řekl: „Do budoucna by mě něco takového lákalo, ale nedovedu si představit, že bych byl choreografem na plný úvazek.“
V podstatě nic, abych ale mohl být choreografem aspoň trochu, musím pro to taky něco dělat. (smích)
// Často se lidí co tančí široké množství choreografů a titulů ptám, jestli se setkali s inscenacemi, na které už si nikdy nechtějí vzpomenout?
Ano, a jak říkáte, nechci si na ně ani vzpomenout. (smích)
// Jste zaměstnanec, nejste svým šéfem, je něco po tom všem, co jste zkusil, zatančil, že byste šel k šéfovi a řekl: toto dělat nebudu!, v takovéto produkci, v takovémto kostýmu, nebo bez (smích) v takovéto inscenaci tančit odmítám?
Ono se to už stalo, bylo to v rámci jednoho triptychu, kde jsem měl tančit všechny tři části, ale zkoušky na to byly psané vždy proti sobě. Nebylo fyzicky možné to stíhat, tak jsem požádal o Hermioniny hodinky – převraceč času, jenže ten prý ještě nevymysleli, a tak jsem musel být z jedné ze tří částí vyobsazen, ale naštěstí to byla ta, na které jsem opravdu pracovat nechtěl, jestli mohu použít hovorový výraz, tak to byla sračka. Ale věřte nebo ne, i taková sračka si v Národním divadle našla svého diváka.
Pokud nebudu muset tančit v skafandru piruety nebo dělat agresivní duet vůči holkám, budu klidně tančit aj nahatej za příplatek, že se ušetřilo na mém kostýmu. (smích)
// Již vstoupila ve známost zpráva o příštím vedení ND. Zažil jste dva ředitele baletu, kteří ze své podstaty museli být rozdílní už zejména tím, kde se narodili, pracovali, a jaké bylo a je jejich okolí. Dnes se často mnozí populisticky vyjadřují, že šéfové tak významných institucí, divadel, muzeí mají být Češi.
Já si nemyslím, že je to podmínka, ale pokavaď se jedná o národní instituci, a ne městskou, měl by se udržet nějaký nacionální nádech. To se třeba u nás úplně nepovedlo.
// Vaše mamka byla vaše první učitelka, posloucháte její rady i dnes, když jde na Vaše představení?
Maminka a pan režisér mají vždy pravdu, takže ano. I když maminka už mi moc v baletu neradí, je hodná.
// Změnila svatba váš pohled ať už na role o velké lásce, nebo i pohled na život?
Svatba ne, to spíš život a vztahy celkově. Určitě ale čerpám z těchto zkušeností, když stavím roli. Využívání vlastních zkušeností myslím zesiluje autenticitu role a projevu tanečníka v jakémkoliv případě. On tanec celkově je o emocích a k nim určitě patří láska, vztek, žárlivost, vášeň. Zkrátka takové ty emoce, které člověk pozná jen v nějakém vztahu. O sexu ani nemluvě, ten je alfa i omega většiny inscenací. Ať už jako zápletka, nebo jako inspirace pohybu.
// Jste vždy velice vtipný. To je nějaký rys rodiny Šustových nebo to je prostě vaše specialita?
Rozhodně nejsem vtipný vždy, umím být taky velmi náladový a protivný. Nicméně s tím rodovým rysem máte asi pravdu. Z tatínkovy strany rodiny se mluví o tak zvaném Šustovském humoru. Maminka ho sice moc nemusí, ale my se s tátou nebo bráchou vždy dobře pobavíme.
// Mění se pravidelně pohled na svět a život u Matěje? U Matěje v Hradci, Matěje absolventa, prvního sólisty, držitele Ceny Thálie?
Thálii bych do toho netahal, ale jinak se určitě mění, a to zvukem praskajících skel a pachem ztracených iluzí.
// Mini dotazník na závěr. Za pět let si to zopakujeme. (smích)
Příroda či město?
Příroda
Kolo či auto?
Auto
Peníze či sláva?
Svoboda
Praha nebo Hradec?
Hradec
Džíny anebo kalhoty?
Kalhoty
Pop nebo klasika?
Klasika
Rodina či kariéra?
Rodina
Vodka nebo pivo?
Pivo
Leonardo nebo Kupka?
Leonardo
Smetana nebo Čajkovskij?
Smetana, ale bez laktózy
Trikot nebo moderní kostým?
moderní kostým
Klasika či moderna?
Moderna
Angličtina nebo čeština?
Čeština
Vaření nebo restaurace?
Vaření
Kniha nebo film?
Oboje
Nesmrtelnost nebo krátký šťastný život?
šťastný život
Jazyková korektura: Kamila Kmentová
Photo: Sergej Gherciu, Hana Smejkalová, Martin Divíšek
